Stolování

Poslední dobou se hodně zajímám o etiketu a studuju si ve Společenském katechismu od Jiřího Gutha-Jarkovského. Kriticky jsem nahlédla na naše rodinné zvyklosti u stolu a opravdu nemohu být spokojená.

1. Tak předně - ubrus. Ten jsem v životě viděla leda tak na obrázku. My, protože jsme prý prostá předměstská rodina, jíme na holém stole. A kde je potom prostor pro eleganci, pro vnlnící se okraje bělostné tkaniny (za kterou se tak krásně tahá)? Vrcholem nestydatosti pak je, když pode mě jednou podestřeli staré noviny.
2. Jídelní náčiní. Moji rodiče jsou prostí lidé a oba pocházejí z malého města. Proto jim nevyčítám, že doma neprovozujeme sofistikovanější jídelní náčiní typu kleštiček na hlemýždě či skleniček na aperitiv. Ale vidličku a nůž bychom snad i my u nás doma mohli zvládnout. Zatim to vypadá, že našemu příborníku vládnou ploché plastové lžičky.
3. Jediné, co mohu více méně pochválit, je stálá přítomnost ubrousků na stole. Pravda, jsou sice jen papírové, textilní by byly stylovější, ale aspoň že tak. Ubrousků je na stole připraveno vždy velké množství. Za každé mé jídlo jich tak 5-7 spotřebujeme. A tím posledním, tím si táta utírá pot z čela.

Jenom se divím, proč tak bystrý a vzdělaný člověk, jako byl dr. G.-J., nezmiňuje, že jídlo má mnohem všestrannější využití, než se obecně soudí. Jen namátkou: dá se výborně využít jako munice, textilní barvivo, stavební materiál nebo se mi skvěle osvědčilo jako záložka do knih.

Opět bez ubrusu?