O baťůžcích a podprsenkách

Dneska se budu chlubit. Mám nový baťůžek. Jenže tohle je speciální baťůžek. Normoš bývají baťůžky na věcičky, ale tenhle je na mě. Asi si říkáte, na co ta malá kuřecí holčička potřebuje baťůžek, když ji doteď nosili v šátku? A to je právě ten fór, do šátku už se nevejdu a do všech stran mi z něj čouhají pařátky a křidýlka.
Takže mě máma s tátou a strejdou Jaroušem vzali do bezva krámku a společně jsme hledali, jaký baťůžek by mi nejlépe slušel. Původně jsem si myslela na petrolejovou nebo černou, ale nakonec jsem se rozhodla pro lesní zelenou. Jo jo, máte pravdu, není to úplně přesně lesní zeleň, ale něco mezi ní a paví zelenou.

První pokusy o nandavání byly docela legrační. Ten, kdo vás nese, si musí na zádech mezi lopatkami zapnout přezku. Když to zkoušela máma, tak to zvládla s grifem rutinéra. Když to zkoušel táta, tak z toho byla kovbojka:
Máma: "Jo, pohoda, jde to fakt dobře, zkus si to."
Táta: "Ale to neni možný, to musí být nějakej vtip. Tam si nemůžu v životě došáhnout."
Máma: "Jak nemůžu došáhnout? Vžyť je to jak zapínání na podprsence. Miliardy ženských to dělají denně několikrát."
Táta: "Kdybych byl ženská, tak bych prostě musel chodit naostro, já tam nedošáhnu. Mam krátký ruce."

Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Zapínání průběžně trénujeme. S tímhle baťůžkem dostávají okřídlené věty Vlez mi na záda  a Mám tě až po krk zcela nový, přátelský, rodičovsko-pečující rozměr. Těším se na všechny další baťůžkové výlety.