Co je dobré, to nechte

Hmm, tak už si budeme teda hrát?

Je to tady, táta se vrátil ze své mise.  V noci si spinkám vedle mámy, tak jako celý týden, pěkně si odfukujeme do rytmu a tu pocítím chuť si trochu sosnout, jak to obvykle bývá tak nějak před rozedněním. Musim na všechny čtyři, protože ta postel je pro dva peklně veliká, chystám se zrovna přeběhnout na druhou stranu a co nevidim: táta je vedle mě! Jůůůů, už je to tady! Nasadim ten nejkouzelnější úsměv, kterej umim a zacloumám s ním. Teda, takhle zjihlýho komboje jsem ještě neviděla. Následovaly tuny hlazení a mačkání a ňufání. A co krása našich zbraní, he?
Uff, když už jsem myslela, že to bude trvat snad celej den, šťouchla jsem do mámy, ať tátu uklidní. Ale co se nestalo – jen další vlna hlazení a mačkání a ňufání. Hmm, dala jsem si teda ještě šlófu, a když vyšlo sluníčko, mohli jsme začít den hrandem – konečně se vrátily staré pořádky!