Ráno s tátou

Někdy toho je na mě trochu moc.

Taky máte kolem rodičů tolik starostí? Tak třeba s tátou to začne hnedle, jak se probudím. Vlastně ještě před tím. Ve všední den totiž začne pípat jeho budík v nepochopitelné hodině, kdy já mám ještě noc.
Uff, jakoby z dálky k vám doléhá pípání. Ten zvuk se však stále blíží, takže za chvíli ho již neslyšíte z opravdové dálky, ale téměř za uchem. Naštěstí ho táta zamáčkne těsně před tím, než se mě zmocní pocit, že se v následující chvíli s tím budíkem musím nevyhnutelně srazit. Co blázní? No napadlo by vás pobíhat ráno s budíkem po bytě, aby ostatní získali dojem, že se pořád přibližuje? Mě teda ne.
Někdy nás budí písnička, což je celkem fajn. Jenže táta ji má nastavenou dycky moc dlouho, takže začátek skladby Mr. P.C. od strejdy Coltrana znám nazpaměť. Probudí vás a potom vám ta melodie hraje celý dopoledne v hlavě: „Tuu-dy-du-dy-duu-dy-du-dy-tuuu-tuu-tu!“ Zkoušíte na sebe postavit dvě kostičky: „Tuuu-tuu-tu!“ Zkoušíte zjistit k čemu je ta fixa, co za boha né a né psát: „Tuuu-tuu-tu!“ Zkoušíte natáhnout hracího želváka, což je pekelně obtížné, neb si to žádá kopec samurajského soustředění a dopručeje se provádět zásadně ve dvou: “ Tuuu-tuu-tu!“ Takže někdy ještě spim a tátův budík už řádí!
Uznáte, že je třeba někdy skóre vyrovnat. Stane se mi, že se vzbudím před zákeřným pípáním. Opatrně přelezu mámu a: “Hebů, hebů!“ Pěkně na tátu vybafnu. On na to: „Aňouši, je asi tak půl pátý, co blázníš?“ Ale je jasný, že je ve skutečnosti rád, že bude mít na dnešek fóra.
Abych byla upřímná, obvykle se moje probuzení se vstávací znělkou celkem šikovně překrývá. To nikdo nevyšiluje, přelezu opatrně mámu a trochu zarajtuju u táty. Poté se vydám k nočnímu stolku, abych se zmocnila mobilu. Nevim jestli máte taky mobil, ale já nikoli. Přitom je pekelně zajímavej! Z jedný strany je senzačně hladkej, z druhý zas děsně hrubej, což je úplný žůžo na cuconění. Táta nemá moc rád, když je ten mobil hodně oslintanej, ale co! Přiznám se, že se mi líbí, jak se kvůli takový blbině dokáže zlobit. No ne?
Hned jak se přesuneme do kuchyně, musím tátovi začít připravovat čaj. Kdyby ho nevypil, nemohla bych ho s klidným svědomím pusti do práce, protože bych se bála, že pokazí něco pekelně důležitýho. Pak zkountroluju, jestli má všechny věci jako klíče, kartu, svačinu, pitíčko a zbývá jediné. Donutit ho, aby se slušně oblíknul. Teď na podzim je třeba oblíct hodně věciček, tak nám to trvá trochu dýl než v létě. Ale budem trénovat a ono se to zlepší. Když si dopije čaj, zkontroluju ještě jednou, zda má v batůžku všechno, připomenu mu čépu, kterou teď často zapomíná, dám mu pusu a může směle vyrazit. Uff, není to dycky jednoduchý a někdy se to malinko protáhne, třeba když nemůžeme najít ponožky, nebo když se dlouho zoubkujeme.
Jakmile je táta vypravenej, ještě si nachvilku v postýlce natulim mámu. Je nicméně jasný, že se za chvilku probudí a „Hebů, hebů!“ Začne mi druhé kolo. Mamka zase nemůže začít den bez mističky, kterou ovšem umim připravit bezvadně.
Ale co, nikdo neříkal, že to s rodičema bude snadný. Nakonec - jsou moji, tak co.