Pršibouk

V jezerech číhají vodníci? Jsme na výletě u Bodamského jezera a žádný vodníky jsem neviděla. Vlastně jsem toho obecně moc neviděla, protože přes provazce deště, mhu přede mnou a mhu za mnou je cokoliv dost špatně vidět.

Nakonec jsme se po dlouhém a bolestném odhodlávání vyprdelili z vytopeného pokoje a skrze vodní clonu dorazili až na molo. Měli jsme ho opravdu celé pro sebe. Jako jediní široko daleko jsme si stopli loď a vydali se na výlet. Protože bouře každou minutou sílila, jen tak pro uklidnění jsme se zeptali kapitána, jak to vidí s návratem. Místo sebevědové odpovědi se stopou výsměchu vůči naší otázce a potažmo nejistotě, se kapitán jen nervózně podrbal na čele a odpověděl, že je možné, že se počasí třeba i zlepší. Hm. Možné to je. V úterý už má opravdu být trochu lépe.

Nejhorší, co můžete udělat, když jedete na skoro letní dovolenou, je očekávat slunce a teplo. Vím o tom, proto jsem včera, když ještě tak nepršelo, měla radost, že nám ten březen letos tak pěkně vychází. Deset stupňů a deště jen pomálu, na březen pohoda a luxus, ne? Je opravdu nutné si kazit náladu připomínáním toho, že je červen?
Druhá velká chyba, které byste se měli vyvarovat, je zapomenout si doma svůj pršibouk. Letos budete na březích Bodensee k smíchu ve svých slunboucích (proti slunci) popřípadě dokonce kloboucích (chrání proti padajícím klokanům).

Nasaďte pršibouky, pláštěnky, holiny, rukavice a hurá za letním dobrodružstvím.

Haló haló, tady táta!

Tahle slova se z našeho domácího telefonu ozývají každý den okolo poledního. Táta volá, aby si s náma trochu popovídal, a abychom vnesly slunce do jeho šedého pracovního dne. Teď, co už jsem veliká, si fakt docela popovídáme. Máme několik tematických okruhů: počasí, jídlo, povinnosti. zábava, zvířátka.
K tématu počasí umím zatím říct jen "kap kap". Ale vůbec to nevadí, tady ve Frankfurtu si s tím dokonale vystačím. Leje tu totiž non stop.
Jídlo: tady mi táta vypráví, co měl dobrýho k obědu on a já mu na to odpovídám "mňam mňam". Může to znamenat buď že mňam mňam už bylo, právě probíhá, nebo že teprve bude. Nebo že mam na něco chuť. Někdy se snažim dát tátovi přes telefon ochutnat, ale to se mámě moc nelíbí.
Pak většinou vyprávim o zvířátkách, nejnověji "brum brum", "šuhů" a "kvak". To je moje nejoblíbenější téma, protože k němu umim asi 10 slov.
No a pak už jen "pa pa" a pusinku. Ale celkově naše hovory trvají od dvou do pěti minut. A musim říct, že táta s mámou většinou mluví podobě: probírají počasí, jídlo a jiné technikálie.

Někdy se stane, že mam rozestavěnou nějakou bezvadnou věž z kostiček, nebo zrovna třeba studuju krtečka. To pak dam tátu Mindě nebo Kárlovi, aby si popovídal s nimi, když já jsem zrovna byzy. Minda je moje PR zástupkyně. A táta tyhle telefonáty miluje.

Dejte almužničku

Wízboš

V sobotu jsme byli na výletě ve Wiesbadenu. Jezdíme se tam koupat často, normálka vejlet. Vždycky se těšim na horké prameny. Natočim si do kelímku a pak je lázeňsky popíjim. Máma to nevidí moc ráda, protože řiká, že po nich mam srajdu. Ale prameny popíjim už v sobotu a srajdu mívam až v noci ze soboty na neděli nebo až v neděli ráno, takže jak to asi tak může souviset, he? Wízboš je prostě prima. A nejlepší je, že když jsem minule trochu nerozhodně přešlapovala u pramene s kelímkem, tak mi do něj kolemjdoucí začali házet drobásky. Naši na to koukali jak zjara, ale prvotní překvapení pominulo a teď už doma trénujeme na tahací harmoniku a táta dokonce slíbil, že mi k tomu pořídí i štěňátko.

Umění v metru

Dneska jsme jeli s mámou metrem. Při nastupování mě zaujala ta tajuplná mezera mezi vagonem a nástupištěm, tak jsem jí chtěla podrobnějc prozkoumat. Máma nemá smysl pro záhady, takže místo aby můj výzkum podpořila, odtáhla mě odtamtud násilím. Takové nevybíravé zacházení s našimi nejmenšími je jednoznačným povelem ke vzpouře. Začala jsem proto křičet, aby si lidi všimli, jaké se děje maličkým bezpráví a abych dojem umocnila, tak jsem si k tomu lehla doprostřed vagonu. Ještě se mi podařilo mámu trochu pokopat, když se mě za plné pozornosti asi padesátky spolucestujících pokoušela zneškodnit. A jako závěrečný majstrštyk jsem přidala bravurní výskok z náruče a útěk zrovna když metro bylo ve stanici. Jen o kousek se mi bohužel nepodařilo proklouznout z vagonu. Bylo to náročné, ale pro velký zájem publika si to budeme muset někdy zopáknout.

Pár momentek

Tvrdá výchova

Myslela jsem, že přísná a tvrdá výchova už (aspoň tady na západě) vyšla z módy. Myslela jsem, že všem už došlo, jak důležité je respektovat vyvíjející se dětskou osobnost a její přání. Našim to ještě patrně nedocvaklo, a proto to u nás vypadá, jako to u nás vypadá: krev, pot a slzy. Na obou stranách.

a) Máma nám zakazuje jíst hranolky a brambůrky. Táta mi je musí podstrkovat tajně a když se na to přijde, tak máme oba hroznej průšvih. Nesmíme pak po večeři dezert a tak si dává jenom máma.

b) Nejpozději v půl jedenáctý musim bejt v posteli a ani třeba nesmim dokoukat detektivku.

c) Medvídky dostávám jenom někdy a to ještě po kusech. Přitom máma je večer likviduje po hrstech. Vim to, viděla jsem jí.

d) Minulou sobotu jsem nedostala žádnej dáreček. A přitom jsou přece pravidelné dárečkové soboty, kdy dostávám vždycky nějakou hračku, knížku nebo obleček. Buď od našich, od souseda nebo od třeba od Džozepa. Táta se snažil zahrát, jako že dáreček je ten vejlet, na kterej se jede, ale na vejlet se o víkednu jezdí normálně, takže to neni žádnej dáreček.

e) Berou mi dudu. Dostávam ho jen na spinkání. Když ho chci normálka přes den, musim si ho děsně vykřičet/vybulet. Je to fakt protivný a namáhavý. Zkuste si schálně stát tři minuty uprostřed obýváku a ječet co nejvíc nahlas to jde. Nevim proč mě k tomu nutěj, nelíbí se nám to nikomu. A stejně mi ho po těch třech minutách vždycky daj.

Nesmyslná přísnost opravdu nikam nevede. Přivítám, když mě v komentářích podpoříte, vyjádříte účast nebo napomenete moje rodiče. Konstruktivní kritiky není nikdy dost.

Bobrůtky

Když jde máma na kurz němčiny, hlídá mě táta. To si mě v šest vyzvedne na Willovi, dáme mámě oba obrovskou pusu, zkontrolujeme jí všechny úkoly a psací potřeby a zamáváme jí.
Když je hezky, a to teď na jaře sem tam bývá, vyrazíme do víru frankfurtských obchodních center.
Už máme takovou naší trasu. Je však dost dlouhá a namáhavá, tak je třeba si ji zpříjemnit. Zároveň je to naučná stezka, protože se na ní učím spoustu nových slov.

1.    Pizza Hut: Je to první zastavení na naší stezce vzdělání. Už z dálky tátu napomínám: „Ňam, ňam, ňam!“ (Máma si ze mě často dělá legraci a říká, že jsem indický prodavač autobusových lístků do destinace „Ňam-ňam.“ No, co byste jí řekli? Nechávám to radši bejt.)

2.    Lékárna: Máme tam dost známých a vždy, když jdu kolem,  musím se prostě stavit za holkama a vyzvednout si gumové medvídky. Říká se: „Brum, brum!“

3.    Dunkin Donuts: Předem se nic neříká, neboť si tam prostě a jednoduše zaběhnu od Douglase, kde jsem právě vybírala nový parfém. Hmm, dneska maj jen čokoládový koblížek - ach jo – ale, co se dá dělat, objednávám: „Čuko.“

4.    Wiener Bäckerei: Doporučuji, mají fantastické preclíky. Oho! Tentokrát s malým zpestřením: chlapeček právě dostal novou koblihu a jeho maminka mi půlku dá, neboť nechce, abych se pekelně, ale pekelně rozplakala. Říkám mu tedy „Ďk.“ a s nedávno nabytým „A ha!“ se řítím k měkoučkým preclíčkům. S voňavým nákupem v ruce se s paní pekařkou loučíme dle místního zvyku: „Tšusss!“

5.    Zmrzlinku v Dulce prostě nemohu vynechat. Jsem tam oblíbená a navíc se vyplatí pěstovat zákaznicko-odběratelské vztahy. Marcipánovou s mákem musím pochválit: „Hmm, dobutka!“

Uff, cesta dom byla celkem náročná. Když mi táta nabízí mixovanou zeleninku se šparglíkem, musím říct bohužel „Ně, Ně, Ně, Ně. “
Ale nebojte, před spinkandem na ni ještě dojde. Jen si k ní rozhodně budu muset vyžádat svou: „súšu?!“

Šach mat

 

Miluju strategické hry. Prostě a jednoduše hry, které vyžadují důvtip, bystrý mozek, rychlé reakce a má-li to pak na herním poli k něčemu vypat, pak i skvělého protihráče.
Ve Frankfurtu jsem se zamilovala do šachu. Je to hra králů, noblesní, náročná...

Máme tu takovou malou šachovou partu. Říkáme si Šachová společnost královny Frožinky a scházíme se na partičku tak dvakrát třikrát v týdnu v Čínské zahradě. Skvělé protihráče jsem nalezla zejména v tureckých a egyptských důchodcích.

Vždy, když se objevim v dohledu, začnou se protihráči třást, prskat a lamentovat. Ti z nich, kteří hůře snášejí vyhlídky na nevyhnutelnou porážku, balí své saky paky, jen co mě spatří. Ti ostatní se snaží ještě pár chvil chránit svoji šachovou čest, ale všechno marno. Proti mé specialitě - šach matu pěšákem protivníka - není účinné ochrany. Jsem prostě královnou šachovnice. Někdo partičku?

Sváča žampionů

Miluju hranolky. Sice jsem je v životě ochutnala jen dvakrát a z toho jsem po nich dvakrát zvracela jak alík, ale stejně jsou nejlepší na světě.

Vždycky, když jedeme z Prahy do Frankfurtu, tak se zastavujem na mojí oblíbený benzínce, kde maj Burgrkinga. Burgrking býval skvělej. Táta si tam vždycky dával sváču žampionů: hranolky, burgroně a kolu. Když máma na chvilku odběhla nebo se otočila, dostala jsem od táty hranolku. Pak jsem sice poblila celý zadní sedadlo, ale i tak to zato stálo. Jak jsou slaňoučký a mastňoučký! V poslední době se ale u Burgrkinga hrozně pohoršili, možná bych řekla až zbláznili. Místo tradiční svačinky žampionů teď prodávaj svačinu sestávající z jogurtu a banánu, což je pekelná votrava.

Vždycky přijedeme na tuhle mojí oblíbenou benzínku a já už se hrozně těšim a táta se taky hrozně těší. Usadíme se a táta lačným pohledem přejede nabídkové tabule. Máma se na něj ale podívá takovým přísným zamračeným pohledem a sama si jde stoupnout do fronty. Pak je situace dost nepřehledná, protože je tam obvykle hodně lidí. Na každý pád se máma za chvíli vrátí s tácem v ruce a místo dokonalých zlatých hranolek je na něm jogurt a banán pro mně a brokolicový placičky pro tátu. Táta se na to kouká stejně smutně jako já. Máma jásá, plesá a švitoří a říká, že se to jmenuje Happy menu a že je to u Kinga nějaká velká, děsně vysmažená novinka. Jak je možný, že v Burgrgkingovi takhle změnili sortiment? Padli na hlavu?

Takže si dam pár lžic jogurtu, poházim po podlaze pár kousků banánu a jdu radši řádit do dětskýho koutku. Ale víte co? O svoje hranolky stejně většinou nepřijdu, protože v dětským koutku se jich skoro vždycky válí pár mezi hračkama. Bývají sice trochu rozšlápnutý nebo nažužlaný, ale pořád supr. A tajně se o ně dělim s tátou, když se máma nekouká.

Oběti bohům

V neděli jsme byli na lodi. Jako protřelí (říční) námořníci jsme výlet zahájili obětí říčním bohům, to jako aby nám  říční bozi zachovali přízeň a neseslali na nás bouři, vlnobití a běžné další námořní katastrófy. Frožinka provedla obřad obětování sama. Jako nejvhodnější obětinu zvolila své nové sluneční brýle. Elegantním švihem poslala okuláry na dno Rýna. Oběť byla bohy dobře přijata, protože výlet se mimořádně vydařil.

Po plavbě do údolí Loreley jsme se vydali ještě na vinice. A protože Frožinka nezanedbává ani božstvo země a vína, obětovala na rýnských vinicích ještě máminy sluneční brýle. Tato oběť by měla zajistit výjimečnou kvalitu letošního ročníku vín.

Malý tip závěrem: V obchodech Primark prodávají docela pěkné a funkční dámské a dětské brýle za 1,5 Eura, potřebujete-li doplnit zásoby. U nás se brýle kupují spíše na váhu než na kusy. Průběžně je trousíme po Evropě. Kromě Rýna máme jedny uschované v kolejišti vídeňského metra, další v jezírku Čínské zahrady ve Frankfurtu, jedny brýle si užívají žirafy a zebry v pražské Zoo...

Jo. Zklamaný.

Ale né zas tolik. Dneska jsme byli na výletě ve Wiesbadenu. Ano, přesně v tom Wiesbadenu, kterej byl při naší minulé návštěvě úplně super extra třída nepřekonatelnej. Proto jsme se tam vypravili i podruhé.

Začali jsme s odřeným rypáčkem. Ten máme sice odřenej už ze včera z pískoviště, ale teprve dneska se to pořádně vybarvilo do tmava. Do Wiesbadenu jsme tedy vezli malou princeznu s nosem piráta. A navíc jsme se báli, že to bude v minerálních koupelích štípat.

 

Táta dneska vytáhnul nový kalhoty od Huga, aby mu to na vejletě perfektně slušelo. Hned jak jsme zaparkovali, tak je umazal od kolomazi. Táta se tvářil jako strašlivý bůžek pomsty z rovníkové Afriky.

Vztek vystřídalo zklamání a spravedlivé rozhořčení, když jsme dorazili na kolonádu. Prameny nikde. Sucho. Jako Alenka v Říši divů jsme obcházeli vychlá zřídla, nevěřícně jsme zespodu nakukovali do sporadicky kapajících kohoutků. A Frož si přitom celou cestu v autě držel svůj kalíšek, jak se těšil, že si natočí vodičku a vylije (natočí a vylije, natočí a vylije, natočí a vylije...) Wiesbaden je ode dneška asi už jenom Wies. Prameny došly. Od netekoucích pramenů jsme až do centra šli s brekem.

Do toho máma nesehnala na sebe žádné krásné nové šaty v obchodu, do něhož už minule vkládala nezměrné naděje. Ó, vy lživé výlohy! Existuje hlubší pocit marnosti? Máma se přidala s brekem k Andulce.

Aňouš si zato během oběda pokecal svoje šaty tak dokonale, že se i tátova kolomaz na kalhotech šla stydět do kouta.

V kavárně to tentokrát docela klaplo. Frož rozbil jen jeden talířek, shodil jen čtyři luxusní balení ručně vyrobených pralinek a poslintal jen jedinou skleněnou stěnu. Z téhle akce jsme tedy vyšli docela levně. Stálo nás to jen vysoké dýško a nesmělé úsměvy při odchodu.

Šaty nakonec máma sehlana v jiným krámě, takže dobrý. Jde kolomaz vyčistit chemicky?

A jako třešnička na dortu nás v bazénu potkala plenečková katastrofa.  Naštěstí plně podchycená, ale jen tak tak. Myslím, že se tomu říká smíšené pocity.