Ale né zas tolik. Dneska jsme byli na výletě ve Wiesbadenu. Ano, přesně v tom Wiesbadenu, kterej byl při naší minulé návštěvě úplně super extra třída nepřekonatelnej. Proto jsme se tam vypravili i podruhé.
Začali jsme s odřeným rypáčkem. Ten máme sice odřenej už ze včera z pískoviště, ale teprve dneska se to pořádně vybarvilo do tmava. Do Wiesbadenu jsme tedy vezli malou princeznu s nosem piráta. A navíc jsme se báli, že to bude v minerálních koupelích štípat.
Táta dneska vytáhnul nový kalhoty od Huga, aby mu to na vejletě perfektně slušelo. Hned jak jsme zaparkovali, tak je umazal od kolomazi. Táta se tvářil jako strašlivý bůžek pomsty z rovníkové Afriky.
Vztek vystřídalo zklamání a spravedlivé rozhořčení, když jsme dorazili na kolonádu. Prameny nikde. Sucho. Jako Alenka v Říši divů jsme obcházeli vychlá zřídla, nevěřícně jsme zespodu nakukovali do sporadicky kapajících kohoutků. A Frož si přitom celou cestu v autě držel svůj kalíšek, jak se těšil, že si natočí vodičku a vylije (natočí a vylije, natočí a vylije, natočí a vylije...) Wiesbaden je ode dneška asi už jenom Wies. Prameny došly. Od netekoucích pramenů jsme až do centra šli s brekem.
Do toho máma nesehnala na sebe žádné krásné nové šaty v obchodu, do něhož už minule vkládala nezměrné naděje. Ó, vy lživé výlohy! Existuje hlubší pocit marnosti? Máma se přidala s brekem k Andulce.
Aňouš si zato během oběda pokecal svoje šaty tak dokonale, že se i tátova kolomaz na kalhotech šla stydět do kouta.
V kavárně to tentokrát docela klaplo. Frož rozbil jen jeden talířek, shodil jen čtyři luxusní balení ručně vyrobených pralinek a poslintal jen jedinou skleněnou stěnu. Z téhle akce jsme tedy vyšli docela levně. Stálo nás to jen vysoké dýško a nesmělé úsměvy při odchodu.
Šaty nakonec máma sehlana v jiným krámě, takže dobrý. Jde kolomaz vyčistit chemicky?
A jako třešnička na dortu nás v bazénu potkala plenečková katastrofa. Naštěstí plně podchycená, ale jen tak tak. Myslím, že se tomu říká smíšené pocity.
Začali jsme s odřeným rypáčkem. Ten máme sice odřenej už ze včera z pískoviště, ale teprve dneska se to pořádně vybarvilo do tmava. Do Wiesbadenu jsme tedy vezli malou princeznu s nosem piráta. A navíc jsme se báli, že to bude v minerálních koupelích štípat.
Vztek vystřídalo zklamání a spravedlivé rozhořčení, když jsme dorazili na kolonádu. Prameny nikde. Sucho. Jako Alenka v Říši divů jsme obcházeli vychlá zřídla, nevěřícně jsme zespodu nakukovali do sporadicky kapajících kohoutků. A Frož si přitom celou cestu v autě držel svůj kalíšek, jak se těšil, že si natočí vodičku a vylije (natočí a vylije, natočí a vylije, natočí a vylije...) Wiesbaden je ode dneška asi už jenom Wies. Prameny došly. Od netekoucích pramenů jsme až do centra šli s brekem.
Aňouš si zato během oběda pokecal svoje šaty tak dokonale, že se i tátova kolomaz na kalhotech šla stydět do kouta.
V kavárně to tentokrát docela klaplo. Frož rozbil jen jeden talířek, shodil jen čtyři luxusní balení ručně vyrobených pralinek a poslintal jen jedinou skleněnou stěnu. Z téhle akce jsme tedy vyšli docela levně. Stálo nás to jen vysoké dýško a nesmělé úsměvy při odchodu.
A jako třešnička na dortu nás v bazénu potkala plenečková katastrofa. Naštěstí plně podchycená, ale jen tak tak. Myslím, že se tomu říká smíšené pocity.
Žádné komentáře:
Okomentovat