Hádej, co je to...

Máma: "Andulko, pojď si dát mňam."
Frož: "Najn."

Máma: "Musíme se oblíkat, jinak přijdeme pozdě. Přines si punčocháčky."
Frož: "Náájn."

Táta: "Bibinko, dáš tátovi pusu?"
Frož se zatváří šokovaně a přetáhne tátu přes našpulenou pusu pacičkou.

Táta: "Odevzdej dudánek, frožíku."
Mrskne dudanem vztekle o zem.

Co je to? Špatná nálada? Nevychovanost?
Prý se tomu říká období vzdoru. Trvá od 18. měsíce do 5. roku a pak u některých jedinců plynule přechází v období druhého vzdoru. Čili minimálně do dospělosti už ze vzdoru asi nevyjdem.

Tady v Německu je to dost populární, minimálně od 18. století. Říkaj tomu Sturm und Drang a prý to měl už i Goethe a Schiller. A co je dobrý pro tyhle dva, to je dobrý i pro našeho Frože. Jsme přece kulturní rodina.

Paradox motorky

Úvaha: Koupíme Frožince motorku-odrážedlo. Bude mít radost, bude si sama drandit a my ji nebudeme muset tahat v ruce, na zádech ani v kočárku. A pěkně se u toho unaví a bude pak hezky spinkat. Navíc ji může v parku půjčovat dětem a získat si tak nové přátelé.
Podtrženo a sečteno: Samá pozitiva.

Realita: Frož má už od víkendu motorku. Od tý doby se jen vzteká a ječí. Bez motorky nechce odejít z bytu ven, ale venku na ní nechce jezdit. Vzteká se a kope do ní. Nebo na ní sedí a nejede. Zároveň mu ale na jeho motorku nikdo nesmí šáhnout a poponýst jí. Na pískovišti si motorky nevšímá, ovšem jen do chvíle, než o ni projeví zájem jakékoliv z dětí. Jen se na ní někdo podívá, Frožinka začíná ječet. Nikdo si ji pochopitelně za žádnou cenu nesmí půjčit. Všechny děti se na to Frožince po chvíli vyprdnou a hrajou si spolu. Frož bděle hlídkuje osamocen u svého stroje. Když se naše jednotka vrací z parku, je nepřehlédnutelná. A nepřeslechnutelná. Máma nese v jedné ruce nákup, v druhé motorku a na zádech ječícího a vzpírajícího se Frože.

Odměny

 Ve čtvrtek dopo jsem ještě za ukrutnýho vedra řádila s Karolem na brouzdálku v Güntersburgparku a odpoledne už jsme si to frčeli 500 km rovnou na Prahu.

Doma je to vždycky bezva. Mám tam strašnou poustu bezvadných hraček, o kterých jsem zapomněla, že je mam. Dáváme si pokaždý velkou vanovou lázeň, protože vanu v Německu nemáme. A to byste nevěřili, jak moc špíny se odmočí, když se koupeme jenom, když přijedem domů.
No a druhej den chodíme od rána do večera po návštvách: babičky, tety, strejdové, kámoši a doktoři.

Zrovna ve čtvrtek jsem byla na návštěvě u paní doktorky. Musim se přiznat, že její ordinace nepatří zrovna k mým oblíbeným návštěvním cílům. Hrozně statečně tam vždycky bojuju. Abych mámě neudělala ostudu, že jsem zbabělec, kterej si nechá všechno líbit!
Tentokrát byla tématem návštěvy prohlídka v 18 měsících. Předvedla jsem, jak rozhodně zní mé německé "Najn" se založenými ručičkami. "Najn" s důraznou intonaci se mi v poslední době osvědčilo jako skvělá univerzální reakce. Funguje opravdu internacionálně. Naučila jsem se to od kámošů v parku, když jim beru bábovičky.
Když ale ani varování nepomůže, je třeba přejít k činům: nakopnout sestřičku při váženi, kousnout paní doktorku do prstu, když drze nakukuje, kolik mam zubů, počůrat měřidlo, vztekle shodit jedním máchnutím všechny hračky z přebalováku, vyrazit sestřičce injekci z ruky. Můj repertoár je stále širší a bohatší, zlepšuju se s každou návštevou.

No a pak mi táta za odměnu, jak jsem se statečně bráníla, koupil motorku. A vzal mě na nafukovací hrad. Teď už vidím, že být statečný v ordinaci dětského lékaře se vyplatí. Kdo nebojuje, ten má prdlajs.

V sedm večer

Jak to u nás v parku vypadá okolo sedmé večer?

Těsně před sedmou vrcholí v našem brouzdališti ta nejlepší zábava. Všichni po sobě stříkají vodu, stříká se voda na náhodné kolemjdoucí, honí se husy, co v parku bydlí, jezdí se na tobogánu a všechny děti pilně vykonávají Brownův pohyb.

Úderem sedmé jako když zlá čarodějnice otočí kouzelným prstenem: vypne se voda, fontána zmizí, z tobogánu je zase jen obyčejná klouzačka a veselý výskot a řehot pobíhající drobotiny vystřídá absolutní ticho. Ticho a žádný pohyb, děti ustrnou, jako by se řeklo štronzo. Po vteřině se všechny sborem rozeřvou a v panice kvílí "Nein, Wasser ist aus, Wasser ist aus, náááájn." Jako na povel se do jednoho zběsile vrhnou s kyblíčky a pistolkami doprostřed brouzdálka, kde zbyla poslední pomalu odtékající louže. Při střemhlavém úprku k louži přeskáče dav přes batolata, která ještě nechodí a porazí ty, co chodí, ale ještě neběhají. Něco jako když táhne stádo pakoňů savanou.

Smíření s realitou je přetěžké a zklamání téměř hmatatelné. Ještě že ty desítky zklamaných zvířátek nevědí, že nenápadný muž v šortkách - právě opouštějící nedalekou miniboudu - je strůjcem jejich neštěstí. Kdyby to věděli, tak by správce brouzdaliště musel čelit nepředstavitelnému útoku rozběsněné zvěře.

Krátce po sedmé jsou německé děti vysvobozeny svými rodiči ze všech ochranných oblečků (gumáčky, křidýlka, pršipláštíky, protisluneční fólie...) a jejich cesta se nadále bude ubírat domů a do postele. Děti přistěhovalců všeho druhu jsou nahaté a nyní mírně přioblečeny. Jejich cesta se nadále bude ubírat na vedlejší písečný špílplac, kde řádění pokračuje (bez německých kolegů), dokud je jen trochu vidět.

Zítra v osm ráno nenápadný muž opět zahájí spuštěním vody v brouzdališti další den frankfurské drobotiny. Sluneční vozataj a vládce nad našimi dny. Pán štěstí i neštěstí.

Den otců

Dneska byl Den otců. Hrozně jsem se na něj těšila, protože bylo jasný, že budeme s tátou celej den řádit jak černá ruka. A taky že jo. Táta měl dneska od mámy výjimečně dovolené bramborové lupínky a když je má dovolený táta, tak je mam dovolený i já. Takže jsem likvidovali jednoho pombéra za druhým. Jsou hrozně dobrý, akorát je mi po nich trochu těžko. A taky měl táta slíbenej pořádnej tátovskej oběd. A jakej oběd je nejtátovštější? Jasně, pořádnej domácí burgr. Fakt dobrota.

Ráno jsme se sbalili a vyrazili jsme k moři. Nejdřív jsem byla mírně skeptická, protože jsem si nebyla úplně jistá, jestli tady někde ve Frankfurtu moře je. Ale naše výbava mluvila jasně sama za sebe: plavky, sluneční brýle, opalovací krém a nafukovací balón. Bere se tohle snad jinam než k moři?
Musim říct, že u moře je to fakt paráda. To naše se jmenuje Bornheimské a s tátou a mámou jsme si v něm užili prvotřídní cachtando. Jen jsem si myslela, že je moře hlubší než po kotníky. To byly ovšem jen takové ty dětské představy, ve kterých vše působí větší, hlubší a nebezpečnější. Teď už vim, že moře je prima brouzdálko u nás v parku.

Večer se šlo spinkat až po jedenáctý. Ne že by se mně nepokoušeli zahnat dřív, ale řekla jsem si, že to tátovi musim udělat co nejlepší. Že prostě budeme slavit, co to dá. Vždyť Den otců je jen jednou za rok! Toho řádění a dovádění, fakt paráda! A nevim proč, ale trochu mi připomínal Den dětí. A vlastně i Den matek.

A pak se zjevil ON

Před chvilkou jsme byly s mámou na pískovišti. Cestou se rácháme pod fontánou, krmíme husy a tak. Normálně jsem chtěla jako vždycky začít pohoupáním na krevetě, ale pak jsem to uviděla. Okolo pískoviště celá shrumáž dětí i rodičů a uprostřed písku trůnil ON: bagr. Ne nějakej dětskej plastovej bagříček, ale opravdickej bagr s opravdickým bagristou. Ten sbíral vrchní vrstvu písku, asi v ní hledal zapomenutý poklady, jako to děláme všichni. Člověk tam může narazit na sluneční brýle, bábovičky, nebo když máte hlad, dá se odtamtud vyhrábnout něčí zapomenutá svačinka, běžně třeba précl. Mňam.

No a jak tam ten bagrista bagroval, tak jsme na něj všichni obdivně koukali. Pak si ale musel jít dát rauchenpausu (jako každej správnej bagrista) a my jsme se s obdivem přiblížili. Ti nejodvážnější kluci vlezli do kabiny, další se proháněli po jezdících pásech, jiní se schovali do bagrovací lopaty a moje parta se snažila celý bagr podkopat a převrátit.

Ode dneška chtějí být všichni kluci od nás z pískoviště bagristou. A všechny holčičky si chtějí bagristu vzít. Ale jenom můj táta je určitě jediný opravdový bagrista na světě. Pracuje totiž jako bagrista v centrální bance. A jednou si mě vezme.  

Beriwan a karí

Odpoledne byl táta u pana Beriwana, což je turecký holič z naší ulice. Beriwan stříhá zejména mužské (alles für 10 E), i když má na štítě hrdě napsáno, že se popasuje i s dámskými a dětskými kadeřemi. Beriwan umí jen jeden účes. Alespoň jsem teda neviděla od něj odcházet nikoho v jiném střihu, než jaký je vidět na fotce u táty. To ovšem nic nemění na tom, že tenhle střih ovládá skvěle. Tátovi a zbytku naší ulice to vždycky po návštvě u Beriwana ohromně sluší. Sice si pak tátu pletu s kdejakým sousedem, ale většinou jen zezadu.

No a táta si děsně přeje, abych k panu Beriwanovi šla i já. Máma mě brání, schovává, vydává zákazy a chodí Beriwana podplácet, aby mě nebral. Asi nechce, abych vypadala jako táta, zelinář Ahmed nebo pošťák Heinrich, co bydlí naproti. Mámě se líbí moje dlouhý lokýnky a nevěří, že Beriwan umí taky krátit jen konečky.

No a večer jsme šli na piknik do parku.

„Copak táto, ty máš špatnou náladu?“
„Ale né.“
„Vždyť ti to ohromně sluší, jak jsi čerstvě ostříhaný.“
„Hm. Dík.“
„A neboj, Andulka půjde třeba příště.“
„Jo? Tak dobře.“
„Táto, nebuď kyselina. Snad nejsi smutnej z toho karí, co se omylem vylilo cestou na piknik do tvého nového batohu a zaplavilo ta super extra nově pořízená sluchátka, umazalo tvoje doklady, vyřadilo z provozu náš ne zrovna levný foťák a zanechalo nevypratelné skvrny na tvém kašmírovém Hugo svetříku...“
„Hm, jsem jen unavenej.“
„Ale opravdu ti to dnes pekleně sluší, Beriwan je profík.“

Den dětí

Ke Dni dětí jsem dostala výlet s hrozným počasím (fakt díky), žabáka Johana, návštěvu restaurace, spoustu sladkůstek včetně medvídků a zmrzky (opravdu stylový v 8°C), koukání na pohádku (2x), dudan kdykoliv jsem chtěla a bombézní superextradárek: čvachtání v loužích bez omezení. Dost upršenej, ale jinak dobrej Den dětí.

Reportáž z návštěvy námořnické restaurace na břehu Bodensee

Kam s ní?
Dnes je Den dětí. Počasí děti obdarovalo opravdu štědrou deštivou nadílkou. Naše plány na celodenní řádění venku vzaly hned zrána za své. Jednou z mála alternativ, jak dítěti dopřát výjimečný zážitek, je patrně návštěva restaurace.

Vcházíme do podniku. Banda námořníků popíjející rum u vedlejšího stolu se na naši malou růžovou princeznu kouká poněkud nenadšeně. Andulce to chladné přijetí přijde nespravedlivé, proto se rozbrečí. Námořníci si nás měří nepřátelským pohledem. Přinesli nám jídelní lístky. Uf, nechají nás najíst, to je dobrá zpráva. Občas se stává, že když přijdeme s Andulkou do restauránu, tak ačkoliv poloprázdný, je na celý večer plně rezervován, jak nám sděluje s neupřímnou lítostí někdo z personálu. Nemůžu říct, že by mi to bylo nepochopitelné. Ale i lidi s dětmi musí někde večeřet, že.

Manifest rajčatové moderny
Andulku se podaří utišit. Rychle si objednáme jídlo a pití. Vedle u stolu sedí pár na romantické večeři. Muž viditelně nervózní. Donesou nám pití a Andulka začne tím, že rozlije svůj džus. Trochu se stydíme, obsluha statečně drží profesionální úsměv. Humbuk okolo pomerančové potopy pomalu utichá a Andulka zjišťuje, že o svůj džus vlastně přišla. Opět začíná neutišitelně brečet. Jedna dobromyslná servírka jí přináší sadu barevných tužek a papíry. Za několik málo minut uklouzne s plným tácem nádobí po jedné z mnoha na zem zahozených pastelek. Statečně to prohlásí za vlastní nešikovnost. Máma se radši tváří, že v té restauraci vůbec není.

Mňam, jídlo už se nese. Frož ho chce začít jíst červenou pastelkou. Když se mu snažíme do ruky vmáčknout lžíci, začne další díl ze série Strašlivé skřeky džungle. Situace se velmi pomalu normalizuje. Trochu se stydíme, že je náš ubrus na stole plný polorozhňahňaných špaget, obrazců z rajčatové omáčky a džusových louží a skvrn. Pořád doufáme, že naši pověst vylepší výraznější dýško. Když ale zjistíme, že Andulka propašovala hrst rajčatové omáčky až k oknu a tam ji vesele maže po naleštěném skle, začneme opravdu váhat, jestli by nebývalo lepší, kdyby nás vyhodili hned ode dveří.

Vrátí se?
Dvojice vedle nás se chystá na dezert. Pán šmátrá v kapse a loví malou krabičkou. Ve chvíli, kdy se na světle zaleskne její třpytivý obsah a on se pravděpodobně chystá pronést žádost o ruku, se Andulka rozeřve naprosto ale naprosto neutišitelně. Máma právě nasliněným kapesníkem šmudlá její rajčatové okenní malby.

Pak už jen v rychlém sledu zaplatíme účet, oblíkneme sebe i frože a s ruměncem až na zádech odcházíme. A! Táta v podniku zapomněl čepici. Vrátí se pro ni s Andulkou v náruči a v okamžiku, kdy otevírá dveře, celá restaurace jako by zkameněla, hovor utichne, dech se zastaví. Ve vzduchu se vznáší jediná otázka. Vrací se frož na dezert? Frož jen udělá Pápá a zpoza zaklapujícími se dveřmi je slyšet společný, hluboký výdech. Dezert až doma.