Jak to všechno dopadlo?

Tolik lidí u nás doma? Hmmm!

Bezvadně! Takže.
a. Na ortopédii mě děsně chválili, že moje kyčlička je zase v olympijský formě. Aby ne, když jsem tak poctivě cvičila (no dobře, táta a máma na tom cvičení taky mají jistou nepatrnou zásluhu). Největší radost ta zpráva udělala panu čápovi. Myslim, že si tááákhle oddechl a šel to s outloněm zapít. (Hádám, že tou rezatou whisky. Kdyby tedy náhodou veverkám nebo pyžmoňům dorazilo tchoře, tak vědí, na koho se obrátit.)
b. Už umim říct leguán.
c. Táta měl včera oslavu narozenin a pekelně mu to tam slušelo. Mně to taky pekleně slušelo. A mámě to slušelo ze všech nejvíc. (Jasně, všem tetám to slušelo nejvíc. Oukej?) Byla u nás spousta lidí, skoro jako v kavárně. Dost bedlivě jsem sledovala, jestli ještě někdo umí říct leguán, ale jsem asi fakt jediná. A taky jsem doufala, že mě někdo vyzve na souboj v pasení hříbátek. Pche, nikdo si netroufnul! Takže jsem celej večer pásla jenom já a dost frajersky mi to šlo. Asi to nikdo jinej neumí.
d. Parádní bylo, že na párty byla přes telemost i teta Míša, která je v Anglii.
e. Oslík se bezvadně rozperďasoval: lehce se usmíval, pokyvoval hlavou do rytmu hudby a dokonce přešlapoval z kopýtka na kopýtko, jakože tanec. Jen tam teď máme vytancovanej důlek.
f. Snad jenom strejda Honza byl trochu z konceptu a odcházel odsud jak smutný rytíř. Asi to chytil od oslíka. Ach jo. Ale jinak fakt bombézní akce.

Smuténka

Co dělat?

Mám hodně kámošů. To je faktys prima, protože s nima řádím, když jsem sama v ložnici.
Taky každej umí něco jinýho. Můj kámoš slon umí lítat a letos dokonce poletí na na Chobotu, všesloním sletu. Pak Quix – ten si pořád vymejšlí a časo kecá. Naopak sob Alois Ruprt toho moc nenamluví, opakuje věci po Quixovi a myslí si, že norský kočky dělaj “naaau“.
Poslední dobou si maličko dělám starosti o oslíka. Mluví ještě míň než  Alois Ruprt a k tomu ani nic neopakuje po Quixovi. Oslík často jen tak sedí u postele a kouká. I když je hra fantasticky rozperďasovaná, tak sedí a pokyvuje tou svojí velikou hlavou.
Taky už vim, co to znamená, když je jednomu smutno, když se mu do ničeho moc nechce. Jsou dny, kdy to je vidět dokonce na tátovi nebo na mámě. Je to podivný. Když je například táta daleko, tak pekelně řádíme s mámou – dělá mi špendlik partnera a nosí mě nad hlavou. Je to prima, ale večer než se jde na koupálko někdy zaslechnu, jak si máma povzdechne. Jo, taky se mi pak trochu stýská a je mi líto, že mámu celej den nikdo nepolechtá a ona bezvadně nezatancuje. Neni to vždycky snadný. Eeee!
Zdá se mi, že oslíkovi je poslední dobou smutno hodně časo. Mám podezření, že to může být tím, že mu padá ocásek. Když je tu táta, dycky mu ho připne a oslík pak vypadá spokojeně. Když tu není, je oslík bez ocásku. Ale můžu mu ho snad připnou já, když ani pořádně nudržim tu velikou žlutou sichrheitsku? Těžko, že?
Nebo bude oslík trochu smutnej, ať se děje co se děje? Jak by to ale bylo možný? Kdybyste měl někdo tušení, co může tomu trumberovi scházet, dejte mi určitě vědět. Musím něco vymyslet, vždyť kámoši si maj pomáhat.

Bojim a máma taky trochu bojí (táta nebojí)

Pan čáp ztratil čepičku.

Asi před měsícem tu byl článek o tom, jak pan outloň a panem čápem mají špeditérskou firmu na rozvážení malých zvířátek.
Po džungli běží šuškanda, že se dost často vybodnou na bezpečnost práce a trochu si spolu ve skladu popijou rezatou whisky. Pan čáp pak cestou asi trochu bourá. Jak jinak si vysvětlit, že malou krakatici doručí třeba tučňákům a ještě se navíc zjistí, že má umáčklý chapadýlko, malá komářice přistane u hyen s pomuchlaným křidýlkem a zebry se diví, proč dostali štětkounku s opuchlým rypáčkem? Já jsem sice dorazila na správnou adresu, ale zato s trochu pochroumanou kyčličkou. Zjistili to na ortopédii a už měsíc a půl musim dělat děsně nepříjemný cvičení.
Zítra jdeme s mámou na kontrolu a tam nám řeknou, jestli se to zlepšilo. Trochu bojim a máma taky bojí. Táta nebojí, ale vyhrožuje, že jestli to nebude v pohodě, tak že si na pana čápa počká a zláme mu zobák (tátu na žádný zdlouhavý reklamace neužije). No, myslim, že pan čáp taky trochu bojí.

Dárek



CAESAR AD RUBICONEM

V posledních dnech řešíme s mámou dost důležitej, ale taky pekelně zapeklitej úkol. Určitě si řikáte, proč se neporadíme s tátou, kerej je děsně chytrej a na všechno dycky příde první. Jenže to je právě ono. Táta nám tentokrát poradit nemůže, protože my hrozně špekulujeme, co mu dáme k narozeninám.
(Malá vsuvka: Trochu se divim, že svátky a narozeniny mají jenom tatínkové. Co jsem na světě, tak měl už táta svátek - ale já ani máme ne - a teď má naro - a zase si nepamatuju, že bych je měla já, nebo třeba máma.)
Jdu s dobou, takže jsem k svátku tátovi dala zážitek, jak je teď moderní. K přečtení zde http://sycekanna.blogspot.com/2011/12/tata-ma-svatek.html
Nechci se opakovat, tak se snažim k narozkám vymyslet něco extra bezva. Mám několik nápadů. Tak třeba bomba by byla sehnat dudánek s obrázkem Hiehachiho Mishimi (k nahlédnutí zde http://en.wikipedia.org/wiki/Heihachi_Mishima ), toho táta moc obdivuje. Další bombézní záležitost pro drsňáky by mohla být zážitková jízda v kočárku po kamenný dlažbě na starým městě. To jsem zažila asi dvakrát a vzpomínam na to jako na Jízdu s velkým J. Kdybych měla zuby, tak je po tý jízdě už zase nemam. Nebo třeba trochu luxusu: co takhle dárkový balení hedvábně jemných premium care pleneček, které pohladí každou prdelku? Táta by si je fakt zasloužil... Jestli pro mě máte nějaký rady, co by se tátovi ještě mohlo líbit, tak mi poraďte v komentářích. Díkes.

Lenoch

la dolce fare niente

Nevim, jestli to mám takhle naplno říct, ale asi bude lepší, když to bude venku. Znáte to, nechám si to pro sebe, budu to pár let dusit; pak budu dělat, že jsem na to zapomněla.  Někdy kolem třiceti to budu za spoustu zrníček vykládat svýmu psychoanalytikovi, kterej jen bude přikyvovat a říkat: „Hmm..., to je opravdu, ale opravdu zajímavé...“. Sám si přitom bude sedmkrát za minutu sahat pravou rukou na konec levého ušního boltce, což pro něj bude znamenat, že faktys nezapomněl zavřít okýnko u auta.
No, ale zase nevim, aby k tomu fousatýmu pánovi nemusel brzo táta. Na druhé straně tu je  jistá pravděpodobnost, že třeba nečte můj blog, a tak se nic nemusí dozvědět. Někdy je přece lepší nevědět. Ale i kdyby ho četl, tak alespoň bude vědět na čem je, nad čím je třeba se zamyslet a co malilinko poopravit. Nikdo přece neříká, že se s tím má vypořádat přes noc; Řím taky nepostavili za jeden den a nejspíš ani nezbořili.
Tak se připravte - raz, dva, tři. Ale já faktys nevim.
Tak jo.
Táta je lenoch.
Třeba máma, ta je se mnou celej den, stará se o mě, i když je venku -20 stupňů Celsia, což znamená, že nemůžu ven. A to zase znamená, že nemůže ven máma. I tak z toho nedělá žádné téma - podáváme si kroužky opičáka Morgana, hrajeme tu hru, kdy máma nesmí celej den usnout (už jsem párkrát prohrála, když jsem nespustila sirénu, jakmile máma zamhouřila oči), chrastíme špendlíkem a provádíme bleskové výpady na balkon.
Táta, ten si chodí každý den na ty svoje dlouhý procházky a ještě ke všemu někdy příde a tváří se náramně unaveně. Ha, ha, ha – tak seš na bezva procházce, i když je dvacet pod nulou a ještě se tváříš zmoženě? Tady něco nehraje, že? Navíc byl teď na pár dnů na prázdninách a upřímně řečeno – nevypadal moc odpočatě.
Když si dáte dohromady jedna a jedna, nemusíte být zrovna Jung, aby vám docvaklo, že táta se pořádnýmu zápřahu trochu vyhýbá. Inu, když k tomu přičtu, že většinou ty fantastický večeře připravuje – hádejte kdo – ano máma, tak už nejste daleko to pojmenovat pravým jménam: lenoch a lenivec.
Ale i tak ho mám hrozně moc ráda. Když se z těch prázdnin vrátil, tak bylo vidět, jak se na mě a na mámu děsivánsky těšil. Ráno si mě vzali mezi sebe a bylo jasný, že bude ten den spousta legrace a taky výlet na hvězdu s pivem a paštikou, to je pak máma bezvadně načančaná a hodně se povídá a tak. A co, dokud tátovi to lenošení prochází u mámy, tak mi do toho vlasně nic není.

Moje první hlídání

Hlídání umim.

Máma potřebovala ve středu tŕochu píchnout. Jasan, že jsem jí nenechala ve štychu. O co šlo? Musela někam večer na dvě hoďky jít a nebyl nikdo, kdo by mezi tím pohlídal tetu Veroniku. Odvážně jsem to vzala na sebe, i když jsem byla dost napjatá, protože to bylo moje první hlídání. Ale musim říct, že teta Veronika byla zlatá. Skoro vůbec nezlobila a ani moc nebečela. Akorát tak uprostřed jsem se od ní nechala preventivně trochu ponosit, aby se moc nenudila a nezačala z nudy fňukat, jak to někdy dělam já. Bylo to vlastně docela fajn. Teď už vim, že se nemusim bát a že budu moct takhle mámě pomoct vždycky, když bude chtít.

Byla jsem na mejdanu

V úterý, kdy se ještě na chvíli dalo jít ven, aniž by mámě přimrzaly ruce ke kočárku, jsme byly pozvaný na mejdan. Jo, moje první mejdlo v životě. Jela jsem zase v těch gratulovacích šatičkách, protože to byl narozeninovej mejdan. Moje kámoška Evi slavila rok, je to už velká holka, šestkrát starší než já. Moc jí to seklo, dost jsem jí záviděla ty cool lacláčky s Večerníčkem.
Moc se mi na tý párty líbilo, hrála prima muzika, do rytmu jsem si šermovala pacičkama a všude okolo byl bezva šrumec. Spousta krásnejch tet tam spolu brebentilo o všem možným (o dětech, svatbách, rozchodech, o jinejch tetách, co tam nebyly), a mezi něma působil trochu ztraceně strejda Martin, kerej tam byl jedinej strejda. Ale byl hrozně statečnej, to zas jo. Taky jsem se chtěla zapojit do hovoru, ale skoro si myslim, že mi nikdo moc nerozuměl, čemuž nerozumim zase já. No ale všichni na mě byli jinak strašně hodný. Odcházeli jsme až děsně pozdě, skoro v půl devátý, kdy se normálně už chystam doma na koupando a večerní mazlení. Pak se mi o tý kráse ještě celou noc zdálo... o zářícím dortu, spoustě nazdobených dobrot, blýskavých skleničkách, lítající Evičce, o veselých tetkách...chrr pššš.

V Praze jak na Sibiři

Máš taky špendlík?

Určitě jste si všimli, jak venku je. Jestli ne, tak vám dám tři možnosti a můžete hádat. 1. Hodně prší, ale je celkem teplo, takže brzy porostou houby. 2. Je vedro, že až měkne asfalt na silnicích a motoristé začínají mít problémy. 3. Mrzne až praští, pobyt venku se nedoporučuje ani středně odolným jedincům, natož kojencům (jako jsem na příklad já). Jo, trojka je správně.
Už druhej den jsme s mámou zalezlý doma a neni to zrovna velký dobrodrůžo. Den ubíhá zhruba v následujícím rytmu: přebalovando, kojendo, šlofík, podávání kroužků opičáka Morgana, pasení koníčků - přebalovando, kojendo, krátký šlofík, podávání plastového špendlíčku, pasení koníčků - přebalovando tentokrát není nutné, kojendo, žádný šlofík (chci se bavit), podávání kroužků opičáka Morgana, létání podél knihovny. Sem tam tenhle program zpestřim hurónským křikem a neutěšitelným bulením, aby máma nemohla říct, že nemam dobrou vůli udělat náš společný den zajímavějším. Ale už se stejně těšim, až se bude moct jít ven.

Závody v utěšování sýčice

Disco neni mrtvý, disco žije!

Okolí mě nenechává na pochybách, že jsem nejroztomilejší holčička na světě. Všichni tátovi i mámini známí mě děsně obdivujou, nosej mi spoustu dárků nebo třeba pořádají zápasy v bahně, jejichž vítěz (vítězka) si mě může na chvíli pochovat. No prostě normálka.
Největší přeborníci jsou ovšem moje babičky a dědové. Jako třeba teď o víkendu, když jsem u nich byla na návštěvě. Naučila jsem je hrát takovou bezvadnou hru: já mňouknu a oni bleskurychle přiběhnou, aby mě pochovali a utěšili. Přišla jsem na to náhodou: Dost často si zamňoukam, povídam a trochu si fňuknu. Doma je to pohoda, sem tam mě někdo pohladí, pohoupá, ponosí. To až prarodiče začali pořádat závody, kdo u mě bude dřív a dřív mě pomazlí a utiší. Nejdřív jsem se tomu dost divila, ale pak mě to začalo bavit a začala jsem jim to taky stopovat.
Připravit, pozor, start - místo startovního výstřelu jedno tichoulinké nenápadné fňuknutí -  a závodníci už letí, řítí se okolo sekretáře, bravurně vybírají zatáčku okolo jídelního stolu, míjejí koupelnu, ale co to, co to, jeden ze závodníků ztrácí rovnováhu a málem uklouzne v předsíni, ovšem brzo zase získává stabilitu. Blíží se cílová rovinka, závod je dosti vyrovnaný, ale nakonec ho o prsa korejské ženy vyhrává babička, která je u mě nejdřív ze všech. Už mě zvedá, houpe, chlácholí a utišuje. Přelet celého bytu zvládla v rekordním čase 4 vteřiny a 5 setin k tomu. To bude opravdu těžké překonat, jedná se o zcela mimořádný výkon. Díky všem zúčastněným a těším se na další kolo závodů Utěšte Aninku.