Smuténka

Co dělat?

Mám hodně kámošů. To je faktys prima, protože s nima řádím, když jsem sama v ložnici.
Taky každej umí něco jinýho. Můj kámoš slon umí lítat a letos dokonce poletí na na Chobotu, všesloním sletu. Pak Quix – ten si pořád vymejšlí a časo kecá. Naopak sob Alois Ruprt toho moc nenamluví, opakuje věci po Quixovi a myslí si, že norský kočky dělaj “naaau“.
Poslední dobou si maličko dělám starosti o oslíka. Mluví ještě míň než  Alois Ruprt a k tomu ani nic neopakuje po Quixovi. Oslík často jen tak sedí u postele a kouká. I když je hra fantasticky rozperďasovaná, tak sedí a pokyvuje tou svojí velikou hlavou.
Taky už vim, co to znamená, když je jednomu smutno, když se mu do ničeho moc nechce. Jsou dny, kdy to je vidět dokonce na tátovi nebo na mámě. Je to podivný. Když je například táta daleko, tak pekelně řádíme s mámou – dělá mi špendlik partnera a nosí mě nad hlavou. Je to prima, ale večer než se jde na koupálko někdy zaslechnu, jak si máma povzdechne. Jo, taky se mi pak trochu stýská a je mi líto, že mámu celej den nikdo nepolechtá a ona bezvadně nezatancuje. Neni to vždycky snadný. Eeee!
Zdá se mi, že oslíkovi je poslední dobou smutno hodně časo. Mám podezření, že to může být tím, že mu padá ocásek. Když je tu táta, dycky mu ho připne a oslík pak vypadá spokojeně. Když tu není, je oslík bez ocásku. Ale můžu mu ho snad připnou já, když ani pořádně nudržim tu velikou žlutou sichrheitsku? Těžko, že?
Nebo bude oslík trochu smutnej, ať se děje co se děje? Jak by to ale bylo možný? Kdybyste měl někdo tušení, co může tomu trumberovi scházet, dejte mi určitě vědět. Musím něco vymyslet, vždyť kámoši si maj pomáhat.