Závody v utěšování sýčice

Disco neni mrtvý, disco žije!

Okolí mě nenechává na pochybách, že jsem nejroztomilejší holčička na světě. Všichni tátovi i mámini známí mě děsně obdivujou, nosej mi spoustu dárků nebo třeba pořádají zápasy v bahně, jejichž vítěz (vítězka) si mě může na chvíli pochovat. No prostě normálka.
Největší přeborníci jsou ovšem moje babičky a dědové. Jako třeba teď o víkendu, když jsem u nich byla na návštěvě. Naučila jsem je hrát takovou bezvadnou hru: já mňouknu a oni bleskurychle přiběhnou, aby mě pochovali a utěšili. Přišla jsem na to náhodou: Dost často si zamňoukam, povídam a trochu si fňuknu. Doma je to pohoda, sem tam mě někdo pohladí, pohoupá, ponosí. To až prarodiče začali pořádat závody, kdo u mě bude dřív a dřív mě pomazlí a utiší. Nejdřív jsem se tomu dost divila, ale pak mě to začalo bavit a začala jsem jim to taky stopovat.
Připravit, pozor, start - místo startovního výstřelu jedno tichoulinké nenápadné fňuknutí -  a závodníci už letí, řítí se okolo sekretáře, bravurně vybírají zatáčku okolo jídelního stolu, míjejí koupelnu, ale co to, co to, jeden ze závodníků ztrácí rovnováhu a málem uklouzne v předsíni, ovšem brzo zase získává stabilitu. Blíží se cílová rovinka, závod je dosti vyrovnaný, ale nakonec ho o prsa korejské ženy vyhrává babička, která je u mě nejdřív ze všech. Už mě zvedá, houpe, chlácholí a utišuje. Přelet celého bytu zvládla v rekordním čase 4 vteřiny a 5 setin k tomu. To bude opravdu těžké překonat, jedná se o zcela mimořádný výkon. Díky všem zúčastněným a těším se na další kolo závodů Utěšte Aninku.