Lenoch

la dolce fare niente

Nevim, jestli to mám takhle naplno říct, ale asi bude lepší, když to bude venku. Znáte to, nechám si to pro sebe, budu to pár let dusit; pak budu dělat, že jsem na to zapomněla.  Někdy kolem třiceti to budu za spoustu zrníček vykládat svýmu psychoanalytikovi, kterej jen bude přikyvovat a říkat: „Hmm..., to je opravdu, ale opravdu zajímavé...“. Sám si přitom bude sedmkrát za minutu sahat pravou rukou na konec levého ušního boltce, což pro něj bude znamenat, že faktys nezapomněl zavřít okýnko u auta.
No, ale zase nevim, aby k tomu fousatýmu pánovi nemusel brzo táta. Na druhé straně tu je  jistá pravděpodobnost, že třeba nečte můj blog, a tak se nic nemusí dozvědět. Někdy je přece lepší nevědět. Ale i kdyby ho četl, tak alespoň bude vědět na čem je, nad čím je třeba se zamyslet a co malilinko poopravit. Nikdo přece neříká, že se s tím má vypořádat přes noc; Řím taky nepostavili za jeden den a nejspíš ani nezbořili.
Tak se připravte - raz, dva, tři. Ale já faktys nevim.
Tak jo.
Táta je lenoch.
Třeba máma, ta je se mnou celej den, stará se o mě, i když je venku -20 stupňů Celsia, což znamená, že nemůžu ven. A to zase znamená, že nemůže ven máma. I tak z toho nedělá žádné téma - podáváme si kroužky opičáka Morgana, hrajeme tu hru, kdy máma nesmí celej den usnout (už jsem párkrát prohrála, když jsem nespustila sirénu, jakmile máma zamhouřila oči), chrastíme špendlíkem a provádíme bleskové výpady na balkon.
Táta, ten si chodí každý den na ty svoje dlouhý procházky a ještě ke všemu někdy příde a tváří se náramně unaveně. Ha, ha, ha – tak seš na bezva procházce, i když je dvacet pod nulou a ještě se tváříš zmoženě? Tady něco nehraje, že? Navíc byl teď na pár dnů na prázdninách a upřímně řečeno – nevypadal moc odpočatě.
Když si dáte dohromady jedna a jedna, nemusíte být zrovna Jung, aby vám docvaklo, že táta se pořádnýmu zápřahu trochu vyhýbá. Inu, když k tomu přičtu, že většinou ty fantastický večeře připravuje – hádejte kdo – ano máma, tak už nejste daleko to pojmenovat pravým jménam: lenoch a lenivec.
Ale i tak ho mám hrozně moc ráda. Když se z těch prázdnin vrátil, tak bylo vidět, jak se na mě a na mámu děsivánsky těšil. Ráno si mě vzali mezi sebe a bylo jasný, že bude ten den spousta legrace a taky výlet na hvězdu s pivem a paštikou, to je pak máma bezvadně načančaná a hodně se povídá a tak. A co, dokud tátovi to lenošení prochází u mámy, tak mi do toho vlasně nic není.