Strašlivá pravda o Němcích

Tragédie s komickými prvky o jednom aktu

Obsazení:
MUMMY s MEDVĚDEM na zádech
náhodná kolemjdoucí DOJČE FRAU
POŠTOVNÍ AUTOMAT s pochybným charakterem a pracovní morálkou

Mummy s Medvědem na zádech se zoufale snaží zprovoznit samoobslužný Automat na poštovní známky. Výraz nejistoty střídá výraz bezmoci a zoufalství. Automat se ďábelsky směje a potichu skanduje tů-dle nů-dle tů-dle nů-dle. Přichází Dojče frau.

DOJČE FRAU: Máte nějaký problém, můžu vám pomoct?

MUMMY: Já neuměla s tímhle ďábelská mašíne.

DOJČE FRAU: Počkejte, hned se na to podívám. A co byste ráda?

MUMMY: Dva značky na dopise do Bohemie.

Dojče frau začíná cosi vyťukávat na klávesnici Automatu. Za chvíli už se to podobá složitému programátorskému kódu. Automat v odpověď jen drze vyplazuje jazyk a cení tesáky.

DOJČE FRAU: (k Mummy) Mějte prosím ještě chvilku strpení. Vyskytly se drobné obtíže. Pokusím se vyjednávat. (k Automatu výhružně): Okamžitě koukej vyplyvnout dvě známky do Čech, nebo ti nakopu zadnici, ty příšero poštovská. (k Automatu prosebně) Ale no tak, puštulko, přece nebudeš dělat Německu ostudu, dej tady paní dvě známečky a já ti pak vyleštim displej.

Automat nereaguje. Jen si frajersky zapálí cigaretu a sekne posměšným pohledem po Dojče frau i po mummy s medvědem.

MUMMY: Vy moc laskavá. Prosím netrápila sebe už. My zprubujeme tázat se jinam.

DOJČE FRAU: (k mMmmy) Né, prosím, né! Strašně ráda bych vám pomohla a opravdu upřímně se za toto nedopatření stydím. Dejte my ještě poslední minutu.

D. f. začíná okolo Automatu tančit rituální tance, nedaleko nechává vzplát zápalnou oběť a opakuje magické prosebné formule.

Automat zůstává netečný. Zívá.

Mummy je vyděšená, medvěd třeští oči. Dojče frau upadá vyčerpáním do kómatu. Než se ale sesune definitivně k zemi, slibuje zaslat ostrou stížnost s žádostí o odškodnění pro poškozenou Mummy na Německou poštu. Pak už ztrácí vědomí. Mummy poděkuje a koupí známky v blízkém tabáku.

Opona padá. Konec.

 

Z análů tajných služeb

Krycí jméno mise: Tasche aus Leder
Cíl mise: Sehnat koženou kabelku
Vykonavatel mise: agent Mummy

Protokol: Dnes se agent Mummy ze svého vlastního pověření vydal na obtížnou misi, jejímž cílem bylo sehnat kabelku. 1. Koženou. 2. Velkou. 3. Zapínací. 4. Hezkou. Naplnění všech čtyř kritérií současně se ukázalo být nemožné. Agent Mummy musel tedy na některé k kritérií rezignovat. Rezignoval na kritérium č. 3.

Výsledek: i) Agent Mummy získal krásnou, velkou, koženou tašku. ii) Tašku nelze příliš zapnout. iii) Rodinná platební karta vážně uvažuje o sebevraždě zmagnetizováním.

Po návratu z mise informuje agent Mummy agenta Pápu, že mise byla z velké části splněna. Agent Pápa odvětí: „Tak to jsem rád, že jsi tu kabelku konečně sehnala. Těším se, až jí uvidim! Tak už jí vyndej z toho obrovskýho koženýho pytle!“
----------------------------------------------------------------------------------
Krycí jméno mise: Mantel
Cíl mise: Sehnat kabát
Vykonavatel mise: agent Pápa

Protokol: Agent Pápa byl pověřen úkolem sehnat na sebe kabát. Ten musí splňovat tři základní kritéria. 1. Musí padnout. 2. Musí padnout. 3. Musí skvěle padnout. Při plnění mise byl odhalen dvojitý agent (vystupuje pod exotickým jménem Frkojferin How can I help you). Dvojitý agent přispíval při výběru kabátu velkým množstvím dobrých rad a zejména květomluvným ujišťováním, že žádný kabát agentu Pápovi nikdy neseděl lépe. Agent Mummy si ovšem v poslední možnou chvíli všiml, že by se do kabátu pohodlně vešlo i Pápovo případné siamské dvojče. Tím byl Frkojferin How can I help you demaskován a zneškodněn. Ve vedlejším obchodě byl úkol hladce splněn, tamní kabát bezvadně splňuje kritérium 1., 2. a zejména kritérium 3. Kabát zamluven do pondělka.

Výsledek: i) Agent Pápa bude mít v pondělí senzační kabát. ii) Platební karta nenašla odvahu vystrčit ani čip z peněženky. iii) Dvojitý agent Frkojferin How can I help you pověšen za koule do průvanu.


 

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon, sladká Francie...

 

 

Výlet do sladké, šťastné, mnohoslibné Francie. Výlet do Strasbourghu. Už asi tři měsíce jsme se na tenhle výlet všichni pekelně těšili. V den D, tedy v sobotu, se nám všechny božské síly zdály být nakloněny. Ve Frankfurtu jako obvykle déšť, ale Strasbourg hlásí slunce. Naše jediná obava se rozplynula hned s ranní mlhou: máma se trochu bála, jesli nám nebude na cestě špatně po včerejší all you can eat večeři v blízkém sushi baru. Nicméně žádné problémy se neobjevily.

Nutno poznamenat, že táta tak trochu sdílí názor strejdy Jaasena, že Francie je krásná země, bohužel plná Francouzů. Na Francouze si cvičně trochu zanadával ještě před francouzskými hranicemi, kdy mu asijská řidička v německém voze nečekaně vjela do křižovatky. Trocha hartusení a mrzoutsví prostě skvěle dotváří jeho image. Musim se to taky naučit.

Dojeli jsme na místo, ubytovaly se v krásném hotýlku přímo u katedrály a opilí těšením a sladkými přísliby vyrazili do města. O slovo se začaly hlásit všechny naše tři žaludky. Mě máma odbyla cestovní lahvičkou kojenecké výživy, a tak jsem našim dost záviděla jejich alsaské menu v jedné prima hospůdce. Bylo strašně legrační, že se tam mluvilo skoro víc německy než francouzsky a bašta byla taky taková německo-francouzská, no prostě alsaská.

A pak už se mi skoro točí hlava ze všech těch zážitků: návštěva ohromné katedrály, tanec na náměstí, úžasný salon de thé, kde sice žádné thé nedostanete, zato tam mají výborné dortíčky, moje první zmrzlinka, procházka po předvánoční staré čtvrti a potom už zase čas na večeři. Tentokrát si naši vybrali jednu echtovně francouzskou restauraci. To se pozná podle toho, že číšníci se tam tváří jako prdel, odmítají s vámi komunikovat jinak než v místním francouzském dialektu a netrpělivě přešlapují u vašeho stolu, aby vám mohli talíř vzít ještě ve chvíli, kdy transportujete do úst poslední sousto. Prostě Francouzi, ale jinak prima.

Po véče už bylo fakt pozdě, takže jsme se to namířili do hotelu, abych mohla rodiče včas uložit. V noci se máma probudila a i přes tmu jsem viděla, že je v obličeji jasně zelená. Myslím, že tenhle konkrétní odstín se nazývá paví zeleň, ale chvilkama se barvila až do smaragdova. Pak už jen stačila říct, že musí jít ven a když se vrátila měla něčim potřísněný špičky bot, fakt nevim čim. Táta se na ní koukal soucitně, ale ani jemu samotnýmu nebylo nejlíp. Abych mámu podpořila v těžké chvíli, zůstala jsem až do rána vzhůru a různě jsem ji v posteli škádlila. Bylo to myslim přesně to, co potřebovala.

Ráno máma změnila barvu ze zelené na aristokratickou bílou, ale ani tak nevypadala moc dobře. Udělali jsme ještě pokus o dopolední procházku, ale včerejší povznesená nálada se rozplynula jak pára na hrncem. Francii jsme opustili ještě v dopoledních hodinách a měla jsem pocit, že hned za francouzsko-německými hranicemi se mámě vrátila barva do tváří a tátovi úsměv na rty. Takže jsem pochopila, že největší výhoda sladké Francie je to, že tak těsně sousedí s Německem. Au revoir, už nikdy víc.

Genius loci

Nejdřív to vypadalo, že budeme ve FFM bydlet pod mostem. Už jsme taky na pomoc přivolali strejdu Pavla, který je přes mosty odborník, aby nám pomohl vybrat nějaký bytelný, pohodlný a možno snad říct i luxusní. Nakonec bydlíme v bezva bytě v nejveselejší čtvrti ve městě. Je tu spousta hippíků, cyklistů, kaváren, barů, parků, houpaček, skluzavek a zajímavých obchodů. A tady je můj osobní výběr nejprímovejších míst naší čtvrti Bornheim.

Čínská zahrada. V čínské zahradě je to jako v oku orkánu. Za zdí pulsující velkoměsto, chvátající kola, auta i chodci, místní ouřadové v rychlosti polykající svoje obědy a oproti tomu v zahradě klid, ticho a krásno. Máma se tam chodí učit slovíčka a já koukam na kačenky.

 

Trh. Každé středeční a sobotní dopoledne tu patří trhovcům a jejich zákazníkům. Už jsem si na trhu udělala známé. Kamarádíme s paní od brambor a s paní od cibule a taky s paní od uzenin. Ta mi vždycky tajně dává kolečko salámku, který pak stejně tajně – aby paní neviděla – zblajzne táta.

Houpačky pro prťata. Je jich tu hodně a jsou děsně bezvadný. Jsou v parcích, mezi domama, u kostelů... Lidi dost koukaj, když řádim, jako by nikdy neviděli houpající se medvídě.

 

Jenny´s cupcakes. Aneb Jenniny dortíčky. Je to prima kavárna hned asi 200 m od nás. Vaří se tam úžasný kafe, třeba s příchutí soleného karamelu a Jenny peče malý koláčky, na kterých je spousta krému. Máma se vždycky cuká, že by měla hubnout, ale od tý doby, co jí táta prozradil, že se speciálně po těchhle dortíčcích hubne, si vždycky dá aspoň tři. Taky tam chodí hodně ómís. Táta mě k nim vždycky odnese a něco si pak špitá sám s mámou. Moc nerozumim tomu, proč si jako nešpitáme ve třech.

Sushi cyrcle. Sušárna je naše nejbližší restaurace. Vždycky jsme chodili okolo a hypnotizovali dokola jezdící lákavé porce sushi, až táta jednou konečně sebral odvahu a udělal nám rezervaci. Bylo to úžasný. Sedí se okolo kolejí, po kterých jako vláčky jezdí různý dobroty a vy si jen nabíráte, co vám padne do noty. Uprostřed večera pak na koleje posadili mě a tak jsem taky jezdila dokola a na všechny jsem mávala, jako papež a císařpán dohromady. Nakonec jsem zase dojela k našim a ti si mě vyzvedli. Fakt bezva jízda.

 

Frankfurtský bestiář (výňatek)

G
GIUSEPPE – Ital, majordomus, uklízeč, zachránce zabouchnutých sýčků. Mámina noční můra. G. totiž mámě vždycky něco řiká. A máma málokdy rozumí. A taky se s nim bojí mluvit, protože když mu má říct, že mají doma rozbitou žárovku, tak místo toho řekne, že její hruška je nemocná a nesvítí. G. je pak oprávněně zmaten a vystrašen. Nejdřív si myslel, že je máma jen zmatená a zpovykaná ženská. Od chvíle, kdy přišel neohlášeně spravovat odpad a máma byla doma jen polooblečená, se jí začal opravdu bát.

O
ÓMÍS – operují často skupinově. Frankfurtem se potulují celé gangy ómís. Starší ženy v babičkovském věku se ve zvýšeném počtu vyskytují zvláště v galeriích, cukrárnách, během dopoledních hodin v samoobsluhách. Zuřivě se vrhají na mláďata všech živočišných druhů. Obsesi projevují zvláště ve vztahu k mláděcím čepičkám. Žádná jim nepřijde dostatečně teplá. Projevují zvýšenou excitaci při jakémkoli projevu zájmu ze strany mláděte. Mláděcí zamávání často vede až k mírnému nervovému záchvatu. Jednotlivé gangy jsou navzájem nepřátelské a zamává-li mládě i jiné skupině ómís před zraky první skupiny, s velkou pravděpodobností se strhne bitka za užití chladných i palných zbraní.

S
SYSIFOVÉ s hráběmi – smutné postavičky v oranžových reflexních vestách, které se vyskytují v každém frankfurtském parku. Každý den pečlivě shrabou listí z cest i travnatých ploch, vysmíčí každé křoví a každý koutek jen proto, aby následující den dělali to samé, neboť na noc se zem opět zachumlá do zlaté přikrývky z listí. Každodenní hrabání listí během celého podzimu má kolemjdoucí upomenout, že vše je marnost a nic než marnost, vždyť kámen se vždy těsně před vrcholem skutálí dolů. A je třeba ho zase začít valit vzhůru.

 

FFM

Ahoj, zdravim z Frankfurtu. Aby bylo jasno, když píšu FFM, myslím tím „FrankFurt am Mein“, a nikoli „Festival des Films du Monde“, jak navrhuje strejda Jary. Je tu sice festival knížek, ale žádný du Monde nebo co. Ještě, že strejda jede do tý Austrálie, aby si kapánek rozšířil obzory.

FFM je město, kde skoro porád prší, což mi zas tolik nevadí, protože se buď s mámou, nebo s tátou schovám pod deštník. Máme bohužel jen takovej mrňavej modrej deštníček z déemka, takže tomu třetímu z nás vždycky kape za límec. Asi vás nepřekvapí, že já jsem většinou v suchu, he?!

Zvažuji, že zahájím svoji kariéru v privátním bankovnictví a konečně tátovi naznačím, že by se hodila investice do pořádnýho deštníku. Takovýho, pod který se vejdeme všichni a jehož okovanou špicí můžete bezvadně klapat o kočičí hlavy, když vysvitne slunce. Nebo s ním můžete ťukat o zrcadlově mokrý dláždění zrovna, když leje, ale vy máte sakrametskou chuť promoknout až na kůži. Investici do takovýho deštníku, který můžete táhnout za sebou celou cestu domů, když se cítíte mizerně a jste si jistí, že je toho na vás prostě moc, a dělat při tom ten zvuk, kterej nikdo nemá moc rád, respektive si ho každej záměrně poslechne a pak ho zamrazí nad prdelkou. Taky s ním můžete bodnout svýho šéfa do nohy, když už nevíte kudy kam, nebo vzít po hlavě lecjakýho vobejdu. Deštník, kterej mám na mysli, prostě roztáhnete nad hlavou, když pršej žáby, a on jednoduše vydrží.

Táta nás někdy počítá, ale moc se mi to nelíbí, protože ukáže na mámu a řekne: „Uno di duo,“ pak ukáže na sebe a řekne: „Duo di duo.“ Až naposled ukáže na mě a hádejte, co řekne. Řekne: „Trio di duo!“ Chápete, v tu chvíli prostě zuřim! Jasně, že blbě počítá a neumí italsky, protože má říct: „Uno di trio! Duo di trio! A trio di trio!“ Jsme přece tři, né?! Budu se muset co nejdřív naučit italsky. Evidentne se to hodí.

Doufám, že u vás svítí slunce.

Začal víkend.

Ve FFM chčije a chčije.

První krůčky

Učit se, učit se, učit se. A pak trénovat.

Dneska jsme v kavárně vysekla první samostatný krůček. Jedním plavným krokem ÚPLNĚ BEZ DRŽENÍ jsem překonala vzdálenost mezi křesílkem  a taburetkou alias bobkem. Ale pozoruju, že nejsem jediná, kdo si zde odbývá své první krůčky. Stejně jako já, i moji rodiče tu zažívají malé premiéry.

Třeba máma, když se snaží mluvit německy. Moc toho zatím neumí, doma se učí a venku se stydí mluvit. Je nad nebe jasnější, že potřebuje pomoc. Moji pomoc. Prostě je potřeba mámě zprostředkovat kontakt s místním obyvatelstvem. Pro mě je to brnkačka. Stačí nasadit masku medvěda, nadšeně mávat na kolemjdoucí a pozornost je zaručena. Mám vyzkoušeno, že obzvláštní úspěch slavím zejména u žen věkové kategorie 65+. Takže i když se máma snaží proplouvat frankfurtskými ulicemi a obchody nepovšimnuta a neoslovena, tak od toho má mě, aby byla trocha švandy a jazykového tréninku.

Klasicky to vypadá následovně. Máma prochází se sklopenou hlavou obchodem a snaží se na nikom nespočinout pohledem, aby na ní proboha nepromluvil. Na scénu přicházím já. Vyhlídnu si nějakou milou důchodkyni, která vypadá, že má pro konverzaci spoustu, ale opravdu spoustu volného času. Nasadím neodolatelný batolecí úsměv a zuřivě mávám na pozdrav. Paní se nestačí divit, ale je jí milé, že to malé roztomilé medvídě ji tak nadšeně zdraví. A přijde si popovídat. V tuhle chvíli po mně máma obykle šlehne mrazivým pohledem. Nejdřív si paní začne povídat jakože se mnou a to se máma ještě snaží vzít rychle nohy na ramena. Já to ale vidim, takže se paní důchodkyně pevně chytku za prstíček nebo ji obejmu a to už není úniku. Paní je nesmírně polichocená mým vřelým zájmem a začne mámě vykládat, jak jsem roztomilé dítě. No a potom to začne celé být k užitku. Vyptává se mámy, jestli jsem chlapeček nebo holčička (asi už jí oči tolik neslouží, jinak si to neumim vysvětlit), kolik mi je, jestli mi v tom vytopeném obchodě, když mám na sobě kulicha a ten huňatý medvědí kostým není přeci jen trochu zima atd... Mám dojem, že tyhle staré dámy, jsou všude trochu podobné. Nejdřív máma jen zmateně kývala, potom už se odvážila říct, že jsem holčička, postupně se pochlapila a prozradila, že je mi 11 měsíců, jmenuju se Anna, „und sie ist ganz freundlich Kind.“

Takže nikdo nemůže říct, že se máma nezlepšuje. Sice si na trhu občas splete mrkve s bramborama a místo půl kila třešní požaduje půl kila kostelů, ale jak je známo, žádný učený z nebe nespadl a každá daleká cesta začala prvním krůčkem.




 

Pomsta strejdy Jaryho

Když byl u nás doma strejda naposled, tak se s našima bavili o knížkách. Jakože kdo co čte. Vyprávěl o spoustě báječných knih, který má doma už přečtený, a že by si je naši klidně mohli vzít s sebou do Frankfurtu. Máma zaplesala, táta se rozzářil a jen den před odjezdem nám strejda s potutelným úsměvem předal igelitku naditou duševní stravou.

Začátek v cizím městě, cizí zemi, nové práci a mezi cizími lidmi je vždycky trochu těžký – dost to během těch prvních dní na našich pozoruju. A když se k tomu přidá ještě víkend propršený skrz na skrz, drzej Mehmed v obchodě s telefonama, zabouchnutej frož a nepovedený výjezd do Ikey, je právě nejvyšší čas pro  hladivé, měkké a hřejivé slovo, nejvyšší čas na to otevřít si knížku od strejdy Jaryho.

Viděla jsem, jak se naši během mého odpoledního spinkání chystají zvednout si náladu a trochu se rozveselit právě s knihami od strejdy. Po probuzení jsem se těšila na rozesmáté a pobavené rodiče, místo toho leželi na gauči vedle sebe jak reklama na depresi a máma říká: „To je tak hrozně smutný. O čem je to tvoje?“ a táta na to „No o tom, jak někomu zavraždili dceru, a to tvoje?“ „Tahle je o tom, jak je to hrozný, když se rozpadá rodina.“ „Nebreč, mámo, to bude dobrý.“

Takže... díky strejdo Jary, můžu se na tebe vždycky spolehnout.

New in the city

Takže nakonec opravdu Frankfurt. Cestou jsem sice na pumpě nechala svojí oblíbenou čepičku, ale jinak jsme dojeli vcelku bez úhony.

Naší novou domácí je Frau Appel. Má tady všechno děsně pod palcem, takže Herr Appel už si může jen jezdit ve svým obrovským meďákovi a kroutit si ty nejfantastičtější kníry, co jsem kdy viděla.

Nejvíc sympa je Giuseppe, správce z Itálie (něco jako doktor z hor). Ten ani vteřinku neváhal a přijel mě na svým rozvrkaným kole zachránit, když si dneska máma zabouchla v bytě klíče a mě s nima.

No a pak tu maj pochopitelně neskutečný množství nejrůznějších kosmických novinek. Tak třeba teveloze – to zapnete a oni se na tom objeví obrázky a něco to řiká. Ale když na to mluvim já, tak to neodpovídá. Takže je to bezvadný jen napůl. Nebo třeba taková obrovská bílá bedna s kulatým otvorem. Frau Appel tomu říká vašmašíne. Myslím, že by to mohlo být na sušení vlásků po koupeli. Hned zítra to sama zkusim a převapim naše se suchou hlavičkou hned po koupání. Táta si na suchý vlásky dost potrpí, tak bude mít radost.

Do práce se jezdí ufírem (U4), to je něco jako metro, ale nejezdí to tolik pod zemí. Táta to má v práci děsně bezvadný. Hned první den přinesl z banky domů tři pekelně tlustý časáky o Frankfurtu a až večer jsme zjistili, že je na nich cena. Nejspíš byly stejnak zadara, ale taky je možný, že táta začal svou frankfurtskou kariéru velkou bankovní loupeží.