První krůčky

Učit se, učit se, učit se. A pak trénovat.

Dneska jsme v kavárně vysekla první samostatný krůček. Jedním plavným krokem ÚPLNĚ BEZ DRŽENÍ jsem překonala vzdálenost mezi křesílkem  a taburetkou alias bobkem. Ale pozoruju, že nejsem jediná, kdo si zde odbývá své první krůčky. Stejně jako já, i moji rodiče tu zažívají malé premiéry.

Třeba máma, když se snaží mluvit německy. Moc toho zatím neumí, doma se učí a venku se stydí mluvit. Je nad nebe jasnější, že potřebuje pomoc. Moji pomoc. Prostě je potřeba mámě zprostředkovat kontakt s místním obyvatelstvem. Pro mě je to brnkačka. Stačí nasadit masku medvěda, nadšeně mávat na kolemjdoucí a pozornost je zaručena. Mám vyzkoušeno, že obzvláštní úspěch slavím zejména u žen věkové kategorie 65+. Takže i když se máma snaží proplouvat frankfurtskými ulicemi a obchody nepovšimnuta a neoslovena, tak od toho má mě, aby byla trocha švandy a jazykového tréninku.

Klasicky to vypadá následovně. Máma prochází se sklopenou hlavou obchodem a snaží se na nikom nespočinout pohledem, aby na ní proboha nepromluvil. Na scénu přicházím já. Vyhlídnu si nějakou milou důchodkyni, která vypadá, že má pro konverzaci spoustu, ale opravdu spoustu volného času. Nasadím neodolatelný batolecí úsměv a zuřivě mávám na pozdrav. Paní se nestačí divit, ale je jí milé, že to malé roztomilé medvídě ji tak nadšeně zdraví. A přijde si popovídat. V tuhle chvíli po mně máma obykle šlehne mrazivým pohledem. Nejdřív si paní začne povídat jakože se mnou a to se máma ještě snaží vzít rychle nohy na ramena. Já to ale vidim, takže se paní důchodkyně pevně chytku za prstíček nebo ji obejmu a to už není úniku. Paní je nesmírně polichocená mým vřelým zájmem a začne mámě vykládat, jak jsem roztomilé dítě. No a potom to začne celé být k užitku. Vyptává se mámy, jestli jsem chlapeček nebo holčička (asi už jí oči tolik neslouží, jinak si to neumim vysvětlit), kolik mi je, jestli mi v tom vytopeném obchodě, když mám na sobě kulicha a ten huňatý medvědí kostým není přeci jen trochu zima atd... Mám dojem, že tyhle staré dámy, jsou všude trochu podobné. Nejdřív máma jen zmateně kývala, potom už se odvážila říct, že jsem holčička, postupně se pochlapila a prozradila, že je mi 11 měsíců, jmenuju se Anna, „und sie ist ganz freundlich Kind.“

Takže nikdo nemůže říct, že se máma nezlepšuje. Sice si na trhu občas splete mrkve s bramborama a místo půl kila třešní požaduje půl kila kostelů, ale jak je známo, žádný učený z nebe nespadl a každá daleká cesta začala prvním krůčkem.