FFM

Ahoj, zdravim z Frankfurtu. Aby bylo jasno, když píšu FFM, myslím tím „FrankFurt am Mein“, a nikoli „Festival des Films du Monde“, jak navrhuje strejda Jary. Je tu sice festival knížek, ale žádný du Monde nebo co. Ještě, že strejda jede do tý Austrálie, aby si kapánek rozšířil obzory.

FFM je město, kde skoro porád prší, což mi zas tolik nevadí, protože se buď s mámou, nebo s tátou schovám pod deštník. Máme bohužel jen takovej mrňavej modrej deštníček z déemka, takže tomu třetímu z nás vždycky kape za límec. Asi vás nepřekvapí, že já jsem většinou v suchu, he?!

Zvažuji, že zahájím svoji kariéru v privátním bankovnictví a konečně tátovi naznačím, že by se hodila investice do pořádnýho deštníku. Takovýho, pod který se vejdeme všichni a jehož okovanou špicí můžete bezvadně klapat o kočičí hlavy, když vysvitne slunce. Nebo s ním můžete ťukat o zrcadlově mokrý dláždění zrovna, když leje, ale vy máte sakrametskou chuť promoknout až na kůži. Investici do takovýho deštníku, který můžete táhnout za sebou celou cestu domů, když se cítíte mizerně a jste si jistí, že je toho na vás prostě moc, a dělat při tom ten zvuk, kterej nikdo nemá moc rád, respektive si ho každej záměrně poslechne a pak ho zamrazí nad prdelkou. Taky s ním můžete bodnout svýho šéfa do nohy, když už nevíte kudy kam, nebo vzít po hlavě lecjakýho vobejdu. Deštník, kterej mám na mysli, prostě roztáhnete nad hlavou, když pršej žáby, a on jednoduše vydrží.

Táta nás někdy počítá, ale moc se mi to nelíbí, protože ukáže na mámu a řekne: „Uno di duo,“ pak ukáže na sebe a řekne: „Duo di duo.“ Až naposled ukáže na mě a hádejte, co řekne. Řekne: „Trio di duo!“ Chápete, v tu chvíli prostě zuřim! Jasně, že blbě počítá a neumí italsky, protože má říct: „Uno di trio! Duo di trio! A trio di trio!“ Jsme přece tři, né?! Budu se muset co nejdřív naučit italsky. Evidentne se to hodí.

Doufám, že u vás svítí slunce.

Začal víkend.

Ve FFM chčije a chčije.