Pomsta strejdy Jaryho

Když byl u nás doma strejda naposled, tak se s našima bavili o knížkách. Jakože kdo co čte. Vyprávěl o spoustě báječných knih, který má doma už přečtený, a že by si je naši klidně mohli vzít s sebou do Frankfurtu. Máma zaplesala, táta se rozzářil a jen den před odjezdem nám strejda s potutelným úsměvem předal igelitku naditou duševní stravou.

Začátek v cizím městě, cizí zemi, nové práci a mezi cizími lidmi je vždycky trochu těžký – dost to během těch prvních dní na našich pozoruju. A když se k tomu přidá ještě víkend propršený skrz na skrz, drzej Mehmed v obchodě s telefonama, zabouchnutej frož a nepovedený výjezd do Ikey, je právě nejvyšší čas pro  hladivé, měkké a hřejivé slovo, nejvyšší čas na to otevřít si knížku od strejdy Jaryho.

Viděla jsem, jak se naši během mého odpoledního spinkání chystají zvednout si náladu a trochu se rozveselit právě s knihami od strejdy. Po probuzení jsem se těšila na rozesmáté a pobavené rodiče, místo toho leželi na gauči vedle sebe jak reklama na depresi a máma říká: „To je tak hrozně smutný. O čem je to tvoje?“ a táta na to „No o tom, jak někomu zavraždili dceru, a to tvoje?“ „Tahle je o tom, jak je to hrozný, když se rozpadá rodina.“ „Nebreč, mámo, to bude dobrý.“

Takže... díky strejdo Jary, můžu se na tebe vždycky spolehnout.