Když byl u nás doma strejda naposled, tak se s našima bavili o knížkách. Jakože kdo co čte. Vyprávěl o spoustě báječných knih, který má doma už přečtený, a že by si je naši klidně mohli vzít s sebou do Frankfurtu. Máma zaplesala, táta se rozzářil a jen den před odjezdem nám strejda s potutelným úsměvem předal igelitku naditou duševní stravou.
Začátek v cizím městě, cizí zemi, nové práci a mezi cizími lidmi je vždycky trochu těžký – dost to během těch prvních dní na našich pozoruju. A když se k tomu přidá ještě víkend propršený skrz na skrz, drzej Mehmed v obchodě s telefonama, zabouchnutej frož a nepovedený výjezd do Ikey, je právě nejvyšší čas pro hladivé, měkké a hřejivé slovo, nejvyšší čas na to otevřít si knížku od strejdy Jaryho.
Viděla jsem, jak se naši během mého odpoledního spinkání chystají zvednout si náladu a trochu se rozveselit právě s knihami od strejdy. Po probuzení jsem se těšila na rozesmáté a pobavené rodiče, místo toho leželi na gauči vedle sebe jak reklama na depresi a máma říká: „To je tak hrozně smutný. O čem je to tvoje?“ a táta na to „No o tom, jak někomu zavraždili dceru, a to tvoje?“ „Tahle je o tom, jak je to hrozný, když se rozpadá rodina.“ „Nebreč, mámo, to bude dobrý.“
Takže... díky strejdo Jary, můžu se na tebe vždycky spolehnout.
Dobrá fotka. Tak nějak jsem si to představoval.
OdpovědětVymazat