Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon, sladká Francie...

 

 

Výlet do sladké, šťastné, mnohoslibné Francie. Výlet do Strasbourghu. Už asi tři měsíce jsme se na tenhle výlet všichni pekelně těšili. V den D, tedy v sobotu, se nám všechny božské síly zdály být nakloněny. Ve Frankfurtu jako obvykle déšť, ale Strasbourg hlásí slunce. Naše jediná obava se rozplynula hned s ranní mlhou: máma se trochu bála, jesli nám nebude na cestě špatně po včerejší all you can eat večeři v blízkém sushi baru. Nicméně žádné problémy se neobjevily.

Nutno poznamenat, že táta tak trochu sdílí názor strejdy Jaasena, že Francie je krásná země, bohužel plná Francouzů. Na Francouze si cvičně trochu zanadával ještě před francouzskými hranicemi, kdy mu asijská řidička v německém voze nečekaně vjela do křižovatky. Trocha hartusení a mrzoutsví prostě skvěle dotváří jeho image. Musim se to taky naučit.

Dojeli jsme na místo, ubytovaly se v krásném hotýlku přímo u katedrály a opilí těšením a sladkými přísliby vyrazili do města. O slovo se začaly hlásit všechny naše tři žaludky. Mě máma odbyla cestovní lahvičkou kojenecké výživy, a tak jsem našim dost záviděla jejich alsaské menu v jedné prima hospůdce. Bylo strašně legrační, že se tam mluvilo skoro víc německy než francouzsky a bašta byla taky taková německo-francouzská, no prostě alsaská.

A pak už se mi skoro točí hlava ze všech těch zážitků: návštěva ohromné katedrály, tanec na náměstí, úžasný salon de thé, kde sice žádné thé nedostanete, zato tam mají výborné dortíčky, moje první zmrzlinka, procházka po předvánoční staré čtvrti a potom už zase čas na večeři. Tentokrát si naši vybrali jednu echtovně francouzskou restauraci. To se pozná podle toho, že číšníci se tam tváří jako prdel, odmítají s vámi komunikovat jinak než v místním francouzském dialektu a netrpělivě přešlapují u vašeho stolu, aby vám mohli talíř vzít ještě ve chvíli, kdy transportujete do úst poslední sousto. Prostě Francouzi, ale jinak prima.

Po véče už bylo fakt pozdě, takže jsme se to namířili do hotelu, abych mohla rodiče včas uložit. V noci se máma probudila a i přes tmu jsem viděla, že je v obličeji jasně zelená. Myslím, že tenhle konkrétní odstín se nazývá paví zeleň, ale chvilkama se barvila až do smaragdova. Pak už jen stačila říct, že musí jít ven a když se vrátila měla něčim potřísněný špičky bot, fakt nevim čim. Táta se na ní koukal soucitně, ale ani jemu samotnýmu nebylo nejlíp. Abych mámu podpořila v těžké chvíli, zůstala jsem až do rána vzhůru a různě jsem ji v posteli škádlila. Bylo to myslim přesně to, co potřebovala.

Ráno máma změnila barvu ze zelené na aristokratickou bílou, ale ani tak nevypadala moc dobře. Udělali jsme ještě pokus o dopolední procházku, ale včerejší povznesená nálada se rozplynula jak pára na hrncem. Francii jsme opustili ještě v dopoledních hodinách a měla jsem pocit, že hned za francouzsko-německými hranicemi se mámě vrátila barva do tváří a tátovi úsměv na rty. Takže jsem pochopila, že největší výhoda sladké Francie je to, že tak těsně sousedí s Německem. Au revoir, už nikdy víc.