Táta bubák

Nebojim!

No nevim. Myslim, že ani rodiče to někdy nemaj jednoduchý. Včera přišel táta večer domů z tý celodenní procházky a vypadal trochu smutně. Podle mých zkušeností to může mít dvě příčiny: buď mu někdo dlouho nevyměnil plínku, nebo ho trápí zlí bříškoví duchové. Podle toho, jak byl nenaloženej, možná obojí najednou.
Večer jako obvykle v rychlým sledu následovalo kojendo, hraní a koupálko. Ničeho z toho se táta  tentokrát neúčastnil a celou dobu spinkal na gauči. Rozhodla jsem se, že ho vzpružim. A i když se mi opravdu už chtělo hrozně moc spinkat, vydržela jsem a vytrvale jsem hlasitým povykováním dávala najevo, že jsem ochotná si s ním ještě chvíli pohrát. Táta se ale místo toho schoval celej i s hlavou pod deku a dělal, že tam vůbec neni. Tuhle hru ještě neznám, ale nepřijde mi moc bezva.
Někdy je nutný, mít s rodičema trpělivost a bejt na ně hodnej, i když s nima neni řeč. Neni každej den posvícení, že?

Baby&fashion

Šaty dělaj mrňouse.

Všichni vědí, že každý dva měsíce je třeba kompletně vyměnit šatník. Takže mi teda neni dost jasný, jaktože tátovi a mámě jsou všechny věcičky pořád stejně, ale nechme tyhle enigmatické záležitosti na jindy... Je čas významně provětrat šatnu, protože mi brzy bude 8 týdnů a od tý doby, co mě pan Outloň vyexpedoval ze skladu, jsem dost povyrostla.
Pořizování šatečků rozhodně neni žádná věda. Nový větší věcičky totiž rostou v igelitových taškách poschovávaných ve skříních. To se jen vysype taková ohromná hromada oblečků na gauč, vyberou se z ní kousky vyhovující velikosti, přežehlej se, složej a založej do mý komody. Nou problém. Pak ale nerozumim tomu, k čemu jsou dobrý takový ty obchody s oblečením, co jich je plný město. Stačí přece šáhnou do těch tašek a vybrat si, co se komu líbí!
Trochu mi je ale líto, že už nebudu moc nosit ten puntíkatej a srdíčkovej obleček a taky že bude muset pryč ten s hrošicí (zrovna ten mi hrozně slušel) i ten s králíčkama a s ťapičkama. Sotva si něco oblíbíte, už to musíte odložit. Taky měníte svoje favoritní tričko co dva měsíce?

Výlet

Víkend je bezva.

Tenhle víkend byl senza. Moc se mi líbilo, že jsme byli všichni hodně spolu. Hnedle v pátek mě máma s tátou vzali do čajovny u pana Jestřába. Bylo to jako dycky: mámu a tátu všichni znali a na mě koukali jak na něco, co přiletělo z vesmíru. Byl tam jeden pán, kterej tomu čaji nejvíc rozumí. Na toho se zas jako na ufona díval táta, až to nevydržel a zeptal se ho, co se na něm změnilo.
Pán mu řekl: „Měl jsem krátké vlasy, teď mám háro.“
Táta povídá: „Jedni ukazují své pohrdání vzhledem tím, že si vlasy stříhají, druzí tím, že je nechávají růst.“
Hmm, jsou to chytrácí. Já ale dobře vím, že nebezpečné je ulpívat na krátkých vlasech jako na dlouhých – a stejně tak na změně.
Doma bylo jako dycky koupálko a šlo se spinkat. Jo, ale ráno, to jsme se vydali na nejdelší výlet v mým životě. Vyrazili jsme si do Pelhřimova. Hrozně dlouho se tam jede, ale ráda dělám, že spím a přitom poslouchám, co si máma s tátou povídají. Někdy si povídaj o mě a je faktys lepší, že zrovna dělám, že spím.
Děda z Pejřimova je bezvadně povídavej. Má kulatý bříško, na kterym se dobře spinká a musim říct, že na to, jakou má sílu, dovede být fakt hodnej. Když k němu přijedete na návštěvu, tak smaží bramboráky. Ještě teď má nazdobenej stromeček, což je prima.
Taky jsem byla poprvé na hřbitově. Je tam všude bílo a ticho. Vlastně v celym Pelhřimově je bílo a pořád tam kolem vás víří takové malinkaté bílé chomáčky; máma pak říká, že krásně sněží.
Jooo, a odpoledne jsme zase naštívili kavárnu! Když přijedete do Pejru, tak je hned za věží. Tátu s mámou tam zase všichni znaj a mě nikdo. To je hrozný, kromě oslíka, slona, Quixe a Aloise Ruprta mě vůbec nikdo nezná. Ale pani kavárníková byla děsně milá a cítila jsem se tam brzy jako doma. Zdálo se mi, že máma je v týhle kavárně extra spokojená. Je tam teplo, voní to po kávě a dortech a za oknem se sype sníh.
Táta to obhlížel s jistou obavou. Nakonc propadl panice, rychle jsme se sbalili, vyzvedli věci u dědy a alou domů. Nakonec se ale nebylo čemu divit. Když jedete z Pelhřimova, je najednou všude bílo, vůbec není slyšet, že se jede, a proti vám letí nekonečné množství vloček. Fjůůůůůůůů!
Domů jsme dorazili trochu pozdě, ale výlet byl senza. Škoda, že ten sníh mají jen v Pelhřimově.

Musim si postěžovat



Vše krásné je obtížné.

Někdy se mi zdá, že je svět nespravedlivej. Fakt, všimli jste si toho někdy taky? Tak třeba. Táta dost často ráno vstane, obleče se, přijde ke mně a mámě dát pusinku a pak je hrooozně dlouho někde pryč. A příde až večer. Co to má znamenat? To si chodí jako na procházku sám?
Nebo máma. Večer mi dá po koupání nabaštit. Normálka. Pak je se mnou, když usínám. Drží mě za ručičku, hladí po vláskách, upravuje peřinku. Normálka. No a pak, když se třeba probudim, tak tam najednou neni. A slyšim, že je vedle s tátou. To mě nedrží za packu celou noc? A co má jako jinýho na práci?
Nejhorší ze všeho jsou ale zlí bříškoví duchové. Takoví ty, co vám po baště v bříšku blouděj a dost to bolí, jak tam blouděj. Hrozně pak tlačim, abych jim ukázala cestu ven. Ale řekněte, co je to za spravedlnost? Udělala jsem já něco jim?
Moc se v tom zatim nevyznám, ale začínam tušit, že to tu nebude jednoduchý.

Chrrr...pššš...

Nejsladší na světě je spánek. Spánek mrňavý sýččice.

Juf, bude jedenáct, ležím si v houpátku, přes balkonové dveře na mě svítí zimní sluníčko. Příjemně hřeje a já si usínám, ještě protáhnout zadní packy a taky přední a jůůů, už vidím, jak se z dálky přibližují ta barevná světýlka a jedno po druhém poskakuje a už se, juchůůů, jede po tý bezvadný pestrobarevný dráze, a na ní jsou chrrr...pššš.
Takhle nějak se do spánku noří Anna. Je to prima? Celkem ano, avšak  jeden háček spočívá v tom, že se blíží jedenáctá dopoledne a nikoli sedmá ráno. Je víkend. Plán není nikterak složitý: Anna se v noci vzbudí mezi druhou a třetí ranní, v hodině mezi psem a vlkem, a pak někdy po šesté. (Tedy zhruba půl hodiny před tím, než tátovi zvoní budík do práce, safraporte!) A pak, inu, pak je na řadě jedno víkendové spinkací kolo navíc!
Jooooo! Další kolo spinkání do - no třeba až do devíti - nastupuje na scénu! Juchůůůůů, víkendové lážo plážo, kdy se máma nadžungaří k tátovi a oba si jedenkráte za celičký týden dosní své sny.
„E.“
„Pssst, budeme potichu.“
„E?“
„Schovej nás pod peřinu.“
„EEEEEEEEEEEEE!“
„Zkusíme dudana.“ Máma se oddžungaří.
„Dobrý, za chvíli usne.“
Ticho.
Máma se nadžungaří. Táta chytá konec nitky svého snění. Blíží se ten barevný tunel. Je sladký.
„E?“
„Budeme dělat, že tu nejsme.“
„Eeee-e-eee? Ee-EE-eeee. EEEEE-E! EEee-#$$^&&*{6}*#^$-#$*&%^#~~%-eee-eeee-*&^~%^&%$#[1]!^%$#%%~#-EEEE-ee-EEEEE!“
„Tak já jí vezmu za ruku.“ Máma se oddžungaří, táta sebou cukne.
Ticho.
„Dobrý, už spí.“
Máma se nadžungaří. Táta chytá konec nitky svého snění. Blíží se ten barevný tunel. Je sladký.
„E?“
„To neni možný. Proč nespí? Já to vzdávám, dej jí mezi nás.“
Jeřáb přenese Annu na postel.
„Eeee-&^*^%$$~&*[]&%-eee-#?[]$#%{}/^&*-e-eeee-&%&*$#~~%^{}*-^$[6^&~~$]*-eee.“
Máma s tátou přesně neví, jak je to možný, ale zdálo se jim, že sýččice říkala něco jako: „Bezva, teď si budeme tak hodinku hrát, pak dáme přebalování a mazlení. Nakonec počůrám tátu, aby to vypadalo, že se počůral sám, a pak další runda hraní. Až mě to faktys unaví, dám si šlófu, to abych byla odpoledne fit do své oblíbené kavárny.“
„E?“

Z lesů mezi lidi

Rodiče mi skoro celý můj život (jo, už celých 5 týdnů) tajili, že existuje tak bezvadný místo, jako je kavárna. Pořád mě tahali po parcích, lesoparcích, lesích, oborách a dalších zapadákovech, kde skoro nikoho nepotkáte. Teď už ale vim, že moje nejoblíbenější místo je kavárna. Konkrétně kavárna Červená židle. Ještě jsem teda v jiný nebyla, ale stejně je moje nejoblíbenější. Tomu neuvěříte, neprší tam, i když všude okolo venku prší. Je tam dost teplo, takže se může sundat fusak a medvědí kombinéza. Bezvadně se tam spinká u táty na klíně a je tam neuvěřitelně hodně lidí (viděla jsem nejmíň 4 najednou). Hrozně to okolo vás všechno víří, všechno se točí a šumí. No parádys. Dost lidí tam na mě koukalo divně. Tak jsem na ně na oplátku taky koukala divně, nebo jsem se na ně za trest vůbec nekoukala. Už teď se těšim na příště: hurá z lesů do kaváren!

All my friends

Chytrému napověz.

Někdy to prostě nění úplně dobře načasovaný. Tam dole to sice zabublá, nicméně vy se jasně a zřetelně díváte ve stylu „zanedlouho dorazí další nálož“, což ovšem nikdo ve vašem okolí nepochopí a začne z vás stahovat plenku. Tak se ještě jednou podíváte a tentokrát nenecháte žádnou skulinu pro jakékoli pochyby: „Jasně říkám, že příde další dávka.“ Nic. Hmm, nezbývá tedy než závěrečné (ovšem terminální) štronzo a pfffffffff!
„Ale ne, teď jsem ti sundala plenu. No, to je na vyprání.“
Hmm, vůbec to nekomentuju, dyk jsem jasně signalizovala, že to je ve frontě. Jsou přitom dny, kdy to takhle sehrajeme třeba třikrát. Ale zase mi to pak hroziránsky sluší. Ráno jem srdíčový gangster, odpoledne ťapičkový bandita a večer puntíkatý pirát. Pak mi doma říkaj, že jsem malej terorista. A mám prý štěstí, že fakt malej.
Mám takový teploučký oblečení a na něm je napsáno „All my friends“. Když se tak nějak, hmm, zašpiní, putuje do prádla a dostanu jiný, taky teploučký, na kterým je napsáno „Little friends“. Jednou se v těsném závěsu zašpinilo i tohle a táta mi řekl, že už žádný další kámoše nemám. Máma ještě dodala, že se ani moc nediví.
Navíc si mám dávat pozor, když mám na sobě ty prouhatý oblečky, protože by si pro mě mohli klíďo přijet z toho miminkovskýho vězení. To by se mi fakt nechtělo, i když máma mě utěšuje, že se tam chodí s maminkama. Ale nevim, táta o tom evidentně tak přesvědčený není.
Tušíte správně, je to samý nebezpečí. Tak se vyplatí bejt někdy pekelně hodná, jen tak pro jistotu.

Návštěvy jsou bezva

AMICIS OMNIA SUNT COMMUNIA

Návštěvy jsou ze začátku zábava. Každej, kdo přijde, se ke mně hned vrhne a obdivně vypískne "Ta je ale krásná (roztomilá, malinká, podobná tatínkovi, pěkňoučká...)". Pak vedle mě vysypou kupu dárků, z nichž nejbezvadnější je ta šustivá igelitka, ve který to všechno přinesli. Jdu na pochování z náruče do náruče. Návštěva se nade mnou nepřestává rozplývat, což mě trochu začíná nudit, takže usínam. Už jen z dálky slyšim "To je ale hodňoučký zlatíčko, vy ani nevíte, co máte!". No a pak odejdou a já zůstávam doma s mámou a tátou. Konečně může začít ta pravá zábava. Hned, jak návštěva odkvačí, tak se budim na řádění, pořádně si zakřičim, protože teď tu byla dvě hodiny trochu nuda a těšim se na celovečerní (popř. celonoční) nošení, hraní a povykování. Během návštěv si člověk prima odpočine a nabere spoustu sil.

O výběru druhů

Lamarck neni mrtvý, Lamarck žije! Nebo žije Charles?

Dobře se ví, že zvířátka nosí domů pan čáp. Zas tak dobře se ale neví, že je vyzvedává ve skladu pana outloně. Pan outloň má ten sklad mrňavých zvířátek na starosti, protože má velký oči a pekelně ostře vidí v té obrovské hale, kde je pořád trochu přítmí, aby se všem pěkně spinkalo. Středem vede jedna obrovská hlavní chodba, ze které odbočují menší a z těch menších pak ještě menší. Obvykle jsou ty chodby uspořádané podle jednotlivých zvířátek – tučňáci, opičky, hrošice a tak. Pravidelně se ovšem pořádá velké míchání, kdy pan outloň zatáhne za páku na řídícím pultu a všechna oddělení se dají do pohybu.
Pak již nejsou zvířátka uspořádána podle druhů, ale jsou pekelně promíchaná, aby se mohla seznámit. To se pak někdy ocitne malej slon vedle malýho ledního medvěda, což je fajn, jen pak doma v Africe všichni kroutí nevěřícně choboty, když to slůně pořád vypráví o hrozně chundelatým bílým pirátovi, co dělá brum brum. A táta medvěd za polárním kruhem tajně doufá, že malou brzo přejdou ty divný průpovídky o někom s metrovým nosem.
Pan outloň tohle všechno perfektně organizíruje. Dobře vidí a nikdy si nesplete, komu jaký mrňous patří. (Teda, pár přehmatů tu bylo, nicméně paní klokanová tu krakatici hodně rychle reklamovala a všechno se celkem rychle vysvětlilo.) A taky je prima, že je pan outloň tak huňatej a má měkoučký packy, takže když vás konečně vyzvedne a balí pro pana čápa, tak je to docela žůžo.
No a právě před čtyřmi týdny v tom skladu mrňousů zase přistál pan čáp.
„Zdar Outloň, nesu pár burgrů od Ušouna. A taky kapku whisky.“
„Tý rezatý nebo tý jahodový?“
„Jasně, že tý rezatý. Safraporte, vždyť se blíží konec roku. Uff, další rok na křídlech.“
„To mi povídej. Ale bacha, víš přece, jak to minule dopadlo s tou malou krakaticí.“
„Na ja, na. Koho tu pro mě máš dneska?“
„Dneska je to, upřímně řečeno, trochu zamotaný. Ale co, mrkneme se nejdřív na to Ušounovo poselství. Co burgery, poslal sondí nebo pařátí?“
„I ty míchaný sondou i ty míchaný pařátem.“
„Tak sem s tim sondím. A načni tu lahvinku.“
Plop.
Po hodince pan Outloň prochází skladem, zapomněl však přehodit páku na řídícím pultu a má to srovnaný podle velkýho mixu. „Ale co, tak nějakýho prcka prostě vybereme. Hele, opoce. Ale ne, to bude sestřička Goriliáše. Hele škrtič. Hmm, to by nemuselo úplně klapnout. Další reklamaci si nemůžu dovolit.“
„Eeeeeeeee!“
„Co to bylo?“
„Eeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee! Eeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!“
„A helemese – sýččice.“
„Eeeeeeee!“
„Co křičíš, maličká. No tak pojď, ty sýččí kuře, hopla.“
„E!“
„Jauvajs, tys mě sekla. Ty jsi ale kvítko. Jo, jo, tohle bude pro ty dva ta správná volba. He, he.“
A už se mrňavá sýččice nese tou dlouhou chodbou, na kterou z velké výšky měkce září tlumená světla. Pan outloň ji zabalí na cestu do huňatý deky a na balíček přiváže svým úhledným písmem napsanou cedulku, kde stojí „Anna“.
„Hele outloň,“ povídá pan čáp, „už fakt musim. Bylo to prima.“
„Jasan. A nikde nelelkuj, měl bys to stihnout do pěti.“