Musim si postěžovat



Vše krásné je obtížné.

Někdy se mi zdá, že je svět nespravedlivej. Fakt, všimli jste si toho někdy taky? Tak třeba. Táta dost často ráno vstane, obleče se, přijde ke mně a mámě dát pusinku a pak je hrooozně dlouho někde pryč. A příde až večer. Co to má znamenat? To si chodí jako na procházku sám?
Nebo máma. Večer mi dá po koupání nabaštit. Normálka. Pak je se mnou, když usínám. Drží mě za ručičku, hladí po vláskách, upravuje peřinku. Normálka. No a pak, když se třeba probudim, tak tam najednou neni. A slyšim, že je vedle s tátou. To mě nedrží za packu celou noc? A co má jako jinýho na práci?
Nejhorší ze všeho jsou ale zlí bříškoví duchové. Takoví ty, co vám po baště v bříšku blouděj a dost to bolí, jak tam blouděj. Hrozně pak tlačim, abych jim ukázala cestu ven. Ale řekněte, co je to za spravedlnost? Udělala jsem já něco jim?
Moc se v tom zatim nevyznám, ale začínam tušit, že to tu nebude jednoduchý.